Nintendo Switch: Něco jako recenze

(Tento post není o filmu)

Poté, co jsem zcela přeskočil předchozí Wii U, zaujala mě nejnovější konzole od Nintenda, takže jsem si ji (poměrně dlouho po jejím releasu) koupil. A tady jsou nějaké moje postřehy.

Nejdříve stručný popis, co to je a jak to funguje:

Nintendo Switch je vpodstatě tablet NVidia Tegra (model T210 s GPU GM20B, což jsem našel na internetu a nevím přesně, co to znamená, nicméně mohlo by vás to zajímat). Běží v něm vlastní operační systém, částečně vycházející z FreeBSD a částečně z Androidu. Obrazovka má rozlišení 1280 x 720 pixelů a je samozřejmě dotyková.

Vtip je v tom, že se po stranách dají do kolejniček zasunout (a tudíž velmi pevně připojit k obrazovce) dva ovladače (v ceně), které fungují podobně jako klasické ovladače XBoxu nebo Playstationu (dvě analogové páčky, dvě čtveřice tlačítek, dva páry zadních tlačítek plus několik extra systémových tlačítek). Ovladače fungují i bezdrátově (přes Bluetooth), takže můžete Switch mít postavený na stole (má vzadu takovou fórovou vyklápěcí nožičku) a máchat ovladači kolem sebe (jsou v nich akcelerometry / gyroskopy).

První vychytanost tkví v tom, že u her, které to podporují, je možné dát každému hráči jeden z ovladačů (oba hráči je otočí o 90 stupňů, tou rovnou hranou nahoru) a tudíž standardní Switch podporuje dva hráče současně, bez nutnosti něco dokupovat.

Druhá vychytanost tkví v tom, že Switch obsahuje dokovací kolíbku (v ceně), kterou připojíte přes HDMI k televizi a když do ní konzoli vložíte, můžete hrát na televizi jako u standardní domácí konzole. Pokud je Switch takto "zaparkovaný", tak je schopen produkovat na televizní obrazovce Full HD grafiku a může jet na vyšší výkon, protože v kolébce je větrák - OPRAVA: Větrák není v kolébce ale v konzoli samotné, ale v handheld módu se málokdy zapne).


Do Switche můžete (dost komplikovaně) zasunout jednu cartridge se hrou. Kromě toho má Switch 32 GB vnitřní paměti, do které můžete stáhnout zakoupené hry z online shopu. Dále můžete do Switche vložit MicroSD(XC) kartu a ukládat na ni stažené hry nebo screenshoty / klipy. Karta je vpodstatě nutností, protože některé velké hry mají přes 10 GB. Všechno je samozřejmě totálně proprietární, takže cartridge jsou nekopírovatelné a hry na SD kartě jsou enkryptované pro jednu vaši konkrétní konzoli a nepoužitelné jinde. Uložené pozice je možno ukládat pouze do vnitřní paměti a není je možné (v současné chvíli) nijak zálohovat / exportovat nikam. Je ale možné smazat hru, nechat v paměti Switche pouze její uložené pozice, a později hru znovu nainstalovat a pokračovat v ní. U mě to v praxi funguje tak, že mám jako fyzickou cartridge pouze Zeldu a všechny ostatní hry mám stažené na 128 GB kartě.

Z předchozích odstavců je pravděpodobně jasné, že Switch má WiFi a Bluetooth. Dobíjet Switch je možné buď v kolíbce nebo (na cestách) standardním USB-C konektorem (zaplaťpánbůh, konečně).

Poměrně brzy jsem zaregistroval dvě příjemné věci:

1: Přechod mezi kolíbkou a handheld módem je zcela plynulý a hladký. Není potřeba nic restartovat nebo nastavovat. Prostě vložíte Switch do kolíbky, jeho displej zhasne, spustí se vaše televize a Switch se přepne do vyššího rozlišení. Záležitost na 3 sekundy. A naopak.

2: Switch vás nezdržuje nějakým bootovaním / restartováním. Pokud máte rozehranou hru, Switch uspíte (kdykoliv, během dvou vteřin), a když se k němu vrátíte, můžete okamžitě, bez čekání, pokračovat přesně z toho místa, kde jste skončili (bez ohledu na pauzu nebo ukládání pozice). Pokud chcete Switch opravdu natvrdo vypnout (např. kvůli výměně karty), je to netriviální proces, o kterém většina uživatelů možná ani neví.

Switch má pochopitelně zdířku na sluchátka (myslím, že nepodporuje BT audio, ale neexperimentoval jsem s ním). To z něj činí fantasticky užitečnou záležitost na cesty. Přiznávám se, že možnost hrát "velké" hry jako Skyrim, Doom nebo Wolfenstein na cestách, a hrát je pohodlně (i v handhled módu fungují akcelerometry a gyroskopy), a pak v nich bez přerušení pokračovat doma u televize, to je vskutku příjemná záležitost. Na jedno nabití vydrží Switch dvě až pět hodin, samozřejmě podle procesorové náročnosti hry. Pokud nemáte dostatečně výkonnou nabíječku, Switch se úplně odmítne nabíjet. V této souvislosti upozorňuji na různé neoficiální nabíjecí / expandovací kolíbky, které nejednomu člověku jeho Switch nenávratně zničily.

Tedy, "velké hry"... I když je software pro Switch optimalizován pro jeho CPU a GPU a tudíž má o něco vyšší výkon, než kdyby šlo o standardní Android aplikace, stále nemůžete čekat zázraky a je pochopitelné, že hry, které dávají zabraty Playstationu 4 (např. Just Cause 3, No Man's Sky), si na Switchi nikdy nezahrajete. Vrcholem optimalizace je skutečnost, že se na Switchi dá hrát nový Doom nebo Wolfenstein v téměř plynulých 30 FPS a Paladins nebo Rocket League v plynulých 60 FPS (v kolíbce i v ruce). Ve všech případech je to řešen adaptivní změnou rozlišení (t.j. když se toho na obrazovce děje moc najednou, hra na chvilku automaticky sníží rozlišení, aby zachovala FPS).

Já osobně nemám přílišný problém s tím, že hra má málo polygonů / nižší rozlišení, pokud je to dobrá hra a běží hladce.

Hlavní je mít z čeho vybírat a to naštěstí u Switche není problém, neboť má prozatím fenomenání úspěch a kromě velkých AAA her je pro něj k dispozici také spousta zajímavých indie záležitostí, které už znáte z PC (např. Enter the Gungeon, Crawl, Darkest Dungeon, Stardew Valley atd.). U mnoha her jsou k dispozici hratelná dema a často probíhají různé slevy. Vyplatí se sledovat tuto stránku s cenami.

Navíc není problém si legálně založit na jedné konzoli více účtů pro více regionů a stahovat si třeba hry určené pro Japonsko, pokud jste dostatečně odvážní a nevadí vám jazyk. Pokud později tatáž hra vyjde v Evropě, máte smůlu a musíte si ji koupit znovu, je to bráno jako dvě nezávislé hry.

A teď už několik konkrétních doporučení:

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

Přiznávám, že poslední Zeldy, které se mi opravdu líbily, byly Ocerina of Time na N64 a Windwaker na GameCube. Proto jsem k této nejnovější přistupoval s mírnými obavami, ale byl jsem rychle vyveden z omylu a nadšen.

Zelda BotW je především úžasným příkladem toho, jak vypilovat se dá level design a jak by ideálně měl fungovat "otevřený svět" ve hrách. Pokud chcete, můžete novou Zeldu vyhrát během 40 minut tak, že prostě (po krátkém úvodním "tutorialu") rovnou dojdete do zakletého zámku a zabijete hlavního bosse (spoiler speedrun video). Pokud jste dost dobří (což asi nejste). Já naopak mám v Zeldě nahráno okolo 100 hodin, hlavního bosse jsem stále neporazil (a ani to moc nezkoušel), nezakoupil jsem si zatím žádné DLC, a většinu času se jen tak potuluju po obrovském otevřeném světě a dělám různé zábavné věci, někdy skriptované a někdy ne. Ve hře je jen velmi málo izolovaných lineárních dungeonů, naprostá většina se odehrává v obrovském otevřeném nelineárním světě.

Levelování nefunguje tak, že máte v průběhu hry čím dál silnější útok a lepší brnění, ale především tak, že se v průběhu hry učíte lépe a lépe se vypořádávat s různými typy nepřátel. Takže zatímco pro vás na začátku představuje jeden debilní goblin značnou výzvu, po pár desítkách hodin jich zabijete pětičlennou tlupu během deseti sekund, protože jste se naučili, jak na ně, nikoliv proto, že byste měli lepší herní výbavu. Což je takový nějaký svatý grál her (aspoň pro mě).

Zelda BotW je také dokonalým případem fungujícího herního sandboxu, kdy spoustu úkolů můžete vyřešit mnoha různými způsoby, aniž by tato řešení byla skriptovaná. Například: Ve spoustě her narazíme na klasickou podzápletku "Je potřeba porazit strom tak, aby udělal most přes řeku." V Zeldě BotW můžete kácet stromy (několika různě brutálními způsoby), přičemž se poražené kmeny správně fyzikálně chovají a je možné po nich chodit. Kdekoliv. Pokud je stromu u řeky / propasti, nebo ho tam nějak dopravíte, můžete ho použít jako most. Nebo čeku přeplavat. Nebo obejít. Nebo přeletět na rogalu (které máte skoro od začátku).

Dosud nikdy jsem neměl takový příjemný pocit z videoherního otevřeného světa, kterým se můžu "jen tak projíždět", občas někde zastavit, prozkoumávat, koukat na drobnosti kolem a poslouchat ambientní zvuky (hra záměrně neobsahuje skoro žádnou hudbu a skoro žádné cutscény).

Bezvýhradně doporučuji bez ohledu na to, jaký vztah máte k Zelda sérii a k RPG hrám.

Super Mario Odyssey

Něco podobného jako Zelda BotW v tom smyslu, že jde o totální triumf designu. Jak herního, tak audiovizuálního. Pomocí pár ovládacích prvků můžete provádět několik desítek různě komplexních manévrů, které pokročilým hráčům umožní dostat se na zdánlivě zcela nepřístupná místa a objevit věci, které tam jsou skryté.

Levely jsou úžasné, různorodé, nápadité, plné humoru, a když konečně zlikvidujete finálního Bowsera, ani zdaleka není konec a máte pořád co hrát a objevovat.

Nejlepší hopsačka od Super Mario 64.

Mario & Rabbids: Kingdom Battle

Kupodivu nikoliv skákačka a nikoliv od Nintenda: Jde o tahovou bojovou strategii od Ubisoftu. Herní principy jsou podobné X-Comu nebo Advance Wars, ale vše je v roztomilé až dementní stylizaci, s Mariem (a kolegy) a kráglíky.

Fire Emblem Warriors

Oldschool mlátička ve stylu třeba Golden Axe, ale ve 3D, kombinovaná s poměrně pokročilou real time strategií. Stovky levelů a jejich různých variant, desítky různých postav. Poznámka: Nemá nic společného s tahovými strategiemi Fire Emblem.

Dragon Fang Z

Hardcore tahová Rogue-like ve stylu Nethack / Mystery Dungeon / Shiren the Wanderer. Všechno je náhodně generované, smrt znamená konec a nutnost začít znovu od začátku (bohatší o nové zkušenosti). Vydrží vpodstatě neomezeně dlouho.

K přežití je naprosto nutné naučit se všechny herní principy, kterých není moc, ale nejsou moc dobře vysvětleny (a japonští autoři mají zjevné problémy s angličtinou). Vřele doporučuji odehrát všechny úvodní statické dungeony (několik desítek), které fungují jako tutorialy různých herních principů.

Lichtspeer

Pokud chcete něco germánského a úplně WTF:

Snipperclips

Pokud chcete něco kooperativního, zábavného a převážně nestresového pro dva až čtyři hráče.

A závěrem pár negativ / nejasností:

Standardní ovladače mi po necelém roce používání oba trochu blbnou. Jedno tlačítko občas vynechává, jedna páčka se občas nevrací do středu. Jsou sice maličké a snadno přenosné, ale samozřejmě se nevyrovnají "profi" ovladačům třeba u PS4. Profi ovladač ke Switchi si můžete dokoupit také, ale pak samozřejmě poněkud trpí snadná transportovatelnost.

Dokoupení SD karty je téměř nezbytností (viz výše).

Od letošního podzimu bude spuštěna služba Nintendo Online, ve které budete muset platit za online multiplayer (podobně jako u Playstation Plus). Nikdo pořádně neví, jak přesně to bude fungovat. Doufám, že online hry, které dnes hrajete zdarma, budete moci hrát zdarma i potom: Např. Fortnite, Paladins, Rocket League.

Je nemilé, že si nemůžete nijak zálohovat své herní pozice, takže pokud se vám Switch rozbije / ztratí, máte smůlu. Možná bude zálohování řešit Nintendo Online, ale platit se mi za to nechce (za hraní online také ne, tak intenzivně nehraju).

Online hry většinou nepodporují voice chat, nebo ho podporují blbě. Switch také nepodporuje (zatím) externí klávesnici nebo myš.

Switch se dá různými způsoby hacknout, ale nemám s tím žádné zkušenosti a zkoušet to nebudu. Nintendo je vůči pirátům hodně agresivní, včetně toho, že ruší online Nintendo účty lidem, kteří někde píšou o hackování, aniž by něco nahackovali.

A závěrem: Můj friend code je SW-4223-7670-7137, ale upozorňuji, že hraji jen nárazově a nejsem při tom moc sociální.