Recenze: Kryštůfek Robin [Christopher Robin] - 40%

Anglie, někdy v 50. letech minulého století. Kryštof Robin (Ewan McGregor) pracuje v londýnské firmě na výrobu zavazadel a pro samou práci nemá moc času na svou ženu a malou dcerku. A už vůbec nemá čas vzpomínat si na to, jak o 40 let dříve dováděl ve Stokorcovém lese s Ijáčkem, Prasátkem, Tygrem a Medvídkem Pú. Ale Medvídek Pú nezapomíná a vydává se za ním!

Kryštůfek Robin není zdaleka prvním filmem, který se snaží extrapolovat, jak by to mohlo dopadnout, kdyby nějaká slavná dětská / pohádková postava zestárla, zapomněla na kouzlo mládí a zapojila se do "dospěláckého pracovního procesu" (totéž zkoušel například Spielbergův Hook nebo nedávný Malý princ).


Když podobný film natáčíte, nabízejí se vám obrovské možnosti, kam děj zavést a co jím říct – včetně některých velmi dospěláckých a sofistikovaných věcí. Bohužel, tento film od Disneyho na všechny tyto možnosti rezignuje a je tak předvídatelný a šablonovitý, že je to až rozčilující, případně strašidelné (ale o tom až za chvíli). Pokud uvidíte trailer, budete mít docela přesnou představu, o co ve filmu jde a co všechno v něm bude. A o nic víc v něm nejde a nic víc v něm není:

Ale popořádku: Film začíná scénou, kdy se malý Kryštůfek (tedy ještě ne Ewan McGregor) chystá vydat do internátní školy a loučí se ve Stokorcovém lese se svými kamarády při posledním čajovém dýchánku. Vizuální podoba filmu je fantastická (a jistě velmi drahá). Záběry jsou jako z Gladiátora (Pú hladí packou kytky na louce!), ruční kamera nervózně těká jako v největších artfilmech a zvířátka vypadají jako naprosto realistická plyšová zvířátka (včetně toho, že se realisticky zašpiní, když chodí v blátě), ale pohybují se a mluví. Všechno dohromady to působí technologicky obdivuhodně, ale současně jaksi zlověstně a depresivně (především Púovy nemrkající knoflíkové oči). Jako kdyby se schylovalo k brutálnímu hororu. Což se bohužel nestane.

Během několika následujících scén je nám stručně nastíněno, jak Kryštůfek přišel o otce, dospěl, přestěhoval se do Londýna a založil rodinu (zajímavé je, že se během celého filmu nedozvíme, co se stalo s jeho matkou). A pak už začne hlavní zápletka, ve které Kryštof Robin dře pro firmu i o víkendech, takže nemá čas na rodinu. A současně se Púovi v lese ztratí kamarádi a on je chce najít s pomocí Kryštůfka, takže se za ním vydává do Londýna a s ním pak zpět na venkov, do Stokorcového lesa, kde je nyní strašidelná mlha a v dálce cosi zlověstně hučí (možná Slonisko). V tuto chvíli je každému divákovi samozřejmě jasné, že depresivní stav lesa má zrcadlit depresi Kryštofa, který "zapomněl na radosti dětství", ale není to nijak zajímavěji rozvedeno.

Filmu vůbec schází nějaká zásadní scéna, ve které by se tvůrci pokusili nějak načrtnout, v jakém typu reality se vlastně celý odehrává. Dospělý Kryštof rozhodně není retardovaný a i v dospělosti si dobře pamatuje, co před lety ve Stokorcovém lese prožíval. Zřejmě o tom ale nikdy nikomu neřekl a nepřipadá mu jako dospělému nijak divné, že v dětství měl nadpřirozené kamarády. Nabízí se jednoduché vysvětlení, že Pú a ostatní byli jen výplody jeho představivosti, ale to zcela určitě není pravda, protože všechny pišišvory vidí a slyší i všichni ostatní dospělí lidé, aniž by v ně nějak "věřili" / "nevěřili". Vůbec není vysvětleno, proč se ve druhé polovině filmu Kryštof snaží před lidmi existenci svých pohádkových kamarádů utajit (a nutí je vydávat se za nehybné plyšové hračky) a co by bylo špatného na tom, zajít s nimi třeba do televize a představit je celému národu. (Ve filmu není ani náznak žádného nebezpečí, které by obyvatele Lesa ze strany lidí nějak ohrožovalo.)

Samozřejmě, dá se argumentovat, že je to všechno pohádka a není záhodno se v ději příliš nimrat. Ale když už to tvůrci všechno natočili v hyperrealistické výtvarné podobě a zasadili do realistického světa (ve kterém je ovšem historicky nerealisticky mnoho černochů na vyšších manažerských pozicích), očekával bych nějaké aspoň zběžné vysvětlení, jaký má být vztah mezi oněmi pohádkovými zvířátky a okolním reálným světem. Původní Milneho knížka je zcela jasně koncipována jako výplod fantazie Kryštůfka Robina, a kdyby si v ní Pú začal najednou jen tak povídat s náhodně kolemjdoucím lidským pošťákem, jistě by to narušovalo její kouzlo.

Dlužno podotknout, že režisér Marc Forster (Ples příšer, Hledání Země nezemě) dělá, co může, a kromě působivých vizuálů se snaží z herců vymáčknout i slušné herecké výkony, ale s tímto nezajímavým, zoufale sterilním scénářem žádné zázraky dokázat nemohl. Takže místo řešení nějakých zajímavých emocionálních záležitostí skončíme nakonec u nezbytné honičky v ulicích Londýna a nezbytného ponaučení, že rodina je důležitější než zaměstnavatel. Jak už to ale v podobných filmech bývá, je nutno kromě problému s rodinnou láskou také nějak vyřešit problém ve firmě, která krachuje a Kryštof má zabránit propouštění svých kolegů. Dokáže to nakonec velmi lišácky tak, že přemluví ředitele, aby dal všem zaměstnancům dlouhou placenou dovolenou a současně zlevnil vyráběná zavazadla, takže si je chudí zaměstnanci koupí, až pojedou na tu dovolenou, čímž klesnou ztráty a všichni budou spokojeni. A pak že socialismus nefunguje!

A ještě musím zmínit, že český distributor se rozhodl uvést u nás tento film pouze v titulkované verzi, což ho činí nestravitelným pro největší potenciální diváckou skupinu, t.j. pro nejmenší děti, které chtějí na plátně vidět roztomilé pišišvory. Ve filmu se mluví hodně, některé "Púismy" jsou docela roztomilé, ale mnoho z nich je nepřeložitelných (pro zápletku je například nezbytné, že "Woozle" zni jako "Winslow", ale v češtině je Woozle "Kolčavice", takže to celé nefunguje). Toto samozřejmě není chyba překladatele (který se musel držet překladu knih), ale v titulcích je nepříjemně mnoho míst, kdy překladatel zcela kapituloval, nebo dokonce nějakou úplně jednoduchou větu přeložil špatně. Ale u tohoto filmu je to (bohužel) docela jedno.