Recenze: Toman - 50%

Životopisný film Ondřeje Trojana, odehrávající se v Československu v letech 1945 - 1948 a dokumentující osudy šéfa zahraniční kontrarozvědky Zdeňka Tomana (Jiří Macháček). Na tomto místě jsem chtěl přidat odkaz na Wikipedii, ale s překvapením jsem zjistil, že ji tam Toman (osoba, nikoliv film) nemá. Takže se zřejmě nemusím stydět za to, že jsem o něm nikdy v životě neslyšel a chvílemi jsem v kině vážně uvažoval, zda celý film není mystifikace a zda Toman opravdu existoval. Inu, existoval!

A proč o něm tedy existuje film?

Inu, podle filmu, tak jak jsem ho pochopil, byl Zdeněk Toman (narozený jako Asher Zelig Goldberger) takový vychcánek české poválečné politiky, který se všemi kolem sebe hrál mazané hry, aby si výrazně namazal vlastní konto. Ale zatímco si mazal vlastní konto, pomáhal svými politickými rozhodnuitími tisícům Židů v útěku před pogromy z Polska, přes Československo (v době, kdy Židi nebyli v Evropě zrovna na vrcholu popularity). Tedy ano, něco jako Oskar Schindler.

To je asi tak hrubá kostra filmu, jak jsem ji já pochopil. Ale není úplně jisté, že jsem ji pochopil správně, neboť jsem byl místy dost zmaten a přehlcen informacemi (přestože jsem se opravdu snažil od první minuty dávat pozor).

Od začátku filmu se téměř non-stop objevují nové a nové postavy, které jsou nám představovány pomocí vysvětlujících titulků (často dost dlouhých), zatímco ty postavy říkají cosi potenciálně důkležitého. Některé z těch postav jsem znal (Klement Gottwald), ale většina jmen pro mě byla zcela neznámá. Vzhledem k tomu, že jsem v úvodu filmu nemohl tušit, kdo na plátně bude později důležitý a kdo méně, neměl jsem šanci si ty postavy zapamatovat. Takto je nám v první půlhodině filmu představeno možná dvacet postav. A důležité jsou později skoro všechny.

Film Toman se chytil do nikoliv neobvyklé pasti, tak běžné u historických snímků (a obzvlášť u českých). Filmaři jaksi zapomněli, že na film budou chodit lidé, kteří s ním nestrávili několik let a nemají v hlavě od první minuty pevně vryto, která postava bude mít v příběhu jakou roli.

Navíc je potřeba toho divákovi hodně sdělit, takže mnohé scény pozůstávají jen z expozice a z ničeho dalšího. Sejde se několik pohlavárů, řeknou si pár velmi šroubovaných vět (sestavených tak, aby divákovi byla sdělena nějaká důležitá informace o aktuální politické situaci), a scéna skončí! Aniž by herci měli čas naznačit nám něco o motivacích a vnitřním rozpoložení svých postav. Trochu mi to (bohužel) připomínalo Miladu.

Nejsem úplný historický ignorant. Vím, kdy skončila válka, co byl Vítězný únor, a co byla Podkarpatská Rus. Přibližně. Znám jména Masaryk (teď už i Jan Masaryk), Gottwald a Slánský. A přesto jsem v mnoha scénách neměl nejmenší ponětí, co je právě v sázce a proč se k sobě ty postavy najednou chovají jinak, než se k sobě chovaly o dvě scény nazpátek. Například někdo významně řekne "Chceš abysme dopadli jako Slánský s jejich malou Naďou?" a já si nemohl vzpomenout, že bychom kdykoliv předtím ve filmu viděli nějakou Slánského Naďu (manželku / sestru / dceru?), nebo že by se o ní aspoň někdo zmiňoval. Je možné, že tomu tak bylo, ale prostě jsem to v tom frmolu nepobral.

A všechno tohle je u tohoto druhu filmu opravdu zásadní problém.

A podobné (nebo ještě horší) je to s detaily zápletky. Titulní hrdina se většinu filmu jeví jako prvotřídní hajzlík a pokud něco riskoval z lásky k čerstvě vzniklému státu Izrael (jak poněkud překvapivě naznačují závěrečné titulky), není to ve filmu příliš patrné. Například bral 500 Kčs za přechod jednoho židovského uprchlíka, z čehož stovku dával Komunistické straně a 400 Kčs si nechával ve vlastní kapse. Kdyby bral například jenom 200 Kčs, mohl by těch židů přece zachránit víc - ovšem na úkor vlastního bohatství, takže je nechal radši zmasakrovat...? (Důrazně upozorňuji, že popisuji události tak, jak jsem je [ne]pochopil z filmu a nijak se nevyjadřuji k tomu, co se skutečně historicky dělo.)

Ilustrační obrázek nějaké pomatené ženy.

Proto mě bohužel značná část filmu míjela a byl jsem připraven ho pořádně zkritizovat. Ale pak naštěstí přišla poslední půlhodina, kdy Toman docela slušně vygradoval a začalo být celkem jedno, komu o co jde, protože najednou šli po krku všichni všem (což mi pro změnu poněkud připomínalo finále filmu Ztratili jsme Stalina). Vadou na kráse je skutečnost, že ta poslední kvalitní půlhodina přišla až téměř po dvou hodinách. Toman totiž má dvě hodiny a dvacet pět minut.

Toman je výpravný film, který slušně navozuje atmosféru tehdejšího Československa (hlavně Prahy) a ve kterém se objeví "celá plejáda předních hereckých hvězd", jak se hezky říkávalo za mého mládí. Mohla z něj být filmová superudálost, ale následkem špatně koncipovaného scénáře a chybějící dramaturgie vzniklo další české historické veledílo, které je z řemeslného hlediska OK, ale do značné míry mu chybí to základní, kvůli čemu na filmy chodím.

P.S: Pravděpodobně jste z recenze pochopili, že pokud na Tomana náhodou půjde nějaký dnešní teenager, kterému třeba Vítězný únor splývá se Sametovou revolucí (a že jich není málo), bude naprosto mimo od první minuty do poslední.