Paříž, někdy v době Belle Epoque (tzn. někdy koncem 19. nebo začátkem 20. století). Malá chytrá civilizovaná mulatka Dilili se skamarádí s o něco starším poslíčkem Orelem (který vypadá jako mladá verze Davida Bowieho a neumí vyslovit "Mucha") a společně se vydávají odhalit gang, který unáší děti a dělá jiné ošklivé věci. A pochopitelně chce unést i Dilili. A rozvážet různé balíčky.
Tento francouzský animovaný film je především o tom, aby se divák seznámil s Paříží a se slavnými osobnostmi, které v ní tehdy žily. Tedy, "seznámil". Většina filmu pozůstává z toho, že hlavní hrdinové někoho potkají, jsou mu představeni, dvěma větami se dozvíme, čím se dotyčný proslavil, pak se náhodně objeví další stopa, a jede se dál, za další osobností. Je to celkem roztomilé, ale neodvážil bych se tvrdit, že se tím dětský divák něco podstatného naučí, neboť si to nezapamatuje. Občas se objeví náznak něčeho fantaskního, jako třeba verneovská ponorka nebo mechanická labuť, ale jinak se většina filmu nese v překvapivě nenápaditém stylu, aniž by byly využity neomezené možnosti, které nabízí animovaný film.
Před nějakým tím desetiletím se kdesi v chatě v opuštěných francouzských horách sešly asi dva tucty mladých tanečníků, kteří zde měli soustředění. Úspěšně soustředění mělo být uzavřeno večírkem, který se poněkud (značně) vymkl z rukou, neboť do velké mísy s pitím někdo nenápadně přidal LSD, a přidal ho tam příliš mnoho.
Na motivy těchto historických událostí (o kterých jsem nenašel žádné historické informace, takže se možná vůbec nestaly) natočil Gaspar Noé celovečerní film, který je těmi událostmi velmi volně inspirován (podle jeho vlastních slov) a snaží se zachytit onu osudovou noc v celé její šílenosti.
A to se mu víceméně daří.
Noé se odjakživa intenzivně snaží být provokativní a tato jeho snaha je někdy až nudná. V případě Climaxu je výsledek více než snesitelný. Tedy, pokud víte, do čeho jdete.
V roce 1970 se čtyřiadvacetiletý zpěvák / letištní zřízenec Farrokh Bulsara dal dohromady s pár muzikanty a začali muzicírovat. Během následujících let se přejmenovali ze Smile na Queen, z Farrokha Bulsary se stal Freddie Mercury, and the rest is history.
Není tajemstvím, že tento film vznikal za velkých bolestí, po několika změnách scénáře, obsazení i režiséra (Bryan Singer několik týdnů před koncem natáčení přestal chodit na plac a byl vyměněn). Vzhledem k těmto skutečnostem můžeme být rádi, že Bohemian Rhapsody dopadla tak, jak dopadla. Což znamená "přijatelně, pokud nečekáte něco výjimečného".
Pozor: Recenze obsahuje spoilery, pokud nevíte, kdo to byl Freddie Mercury a jak umřel. Ano, jsou i takoví lidé.
I když se dlouho mluvilo o tom, že půjde o příběh kapely Queen, výsledný snímek je nade vši pochybnost příběhem Freddieho Mercuryho. Scén, ve kterých se Freddie nevyskytuje, je méně než deset minut. Tvůrci se také velice moudře rozhodli, že z diváka nebudou lacině ždímat slzy umíráním na AIDS, a film zakončili na vrcholu Freddieho slávy, to jest triumfálním návratem Queenů na koncertě Live Aids Aid v roce 1985, který uvidíme rekonstruovaný skoro v kompletní podobě.
Na předměstí Říma, ve čtvrti Magliana, má salon pro psy malý, hubený, velmi nesmělý Marcello (Marcello Fonte). Je to v podstatě hodný člověk, má rád sousedy, sousedi mají rádi jeho, se svou exmanželkou si rozumí a jeho dcera ho zbožňuje (když ji dostane půjčenou). Kromě toho Marcello občas prodává kokain a jedním z jeho zákazníků je Simoncino (Edoardo Pesce), kterého nenávidí úplně všichni v okolí a který odmítá za zboží platit. A rád by Marcella využil při plánované loupeži. A Marcello nedokáže nikomu nic odmítnout...
Čtvrť Magliana je zjevně hodně fajnová čtvrť, protože když jsem do Googlu napsal "Magliana", automaticky mi to jako první možnost nabídlo "Magliana gang". Všechno je zde rozpadlé, rezivějící a hnijící. Včetně lidí.
Někdo prozradí všechny aktivní britské tajné agenty, takže je nutno povolat ty v důchodu, a Johnny English (Rowan Atkinson) omylem zneškodní všechny ostatní, takže se s mezinárodní kyber-zlem musí utkat pouze on sám.
Toto je třetí film s Johnny Englishem a nejméně jeden z předchozích filmů jsem viděl. Ale už si nepamatuju, o čem byl. Shodou okolností už si také nepamatuju, o čem byl tento třetí díl, i když jsem ho viděl předevčírem. Je to úplně jedno.
Je tam nějaký zlý super-hacker / nadnárodní podnikatel (jako Steve Jobs) a ruská agentka (Olga Kurylenková). Ministerskou předsedkyni hraje Emma Thompsonová, ale je bohužel ve filmu dost málo. Také camea slavných starých herců v úvodu jsou příliš krátká.
Celý film je o tom, že se pořád dokola nějakými bizarními náhodami English dostává do situací, které jsou nezbytné k tomu, aby Atkinson mohl rozehrát vtipnou scénku. Kdyby ty scénky byly v jiném pořadí nebo by byly rozsekané na desetiminutové televizní epizody, výsledný dojem by byl stejný (možná lepší, protože byste jich měli jen tolik, kolik zrovna snesete).
Když jde o vtipnou scénku bez dialogů, není rozdílu mezi tímto filmem a Mr. Beanem. Ale to je vlastně docela pozitivní doporučení, že?
Takhle: Třetí Johnny English má jistou profesionální úroveň. Je poměrně výpravný (i když to často vypadá jako explicitní product placement), kamera, střih a hudba jsou celkem OK... Ale to všechno neznamená, že byl dobrý nápad v téhle filmové sérii pokračovat.
Obávám se, že tohle je britský / hollywoodský ekvivalent komedií Zdeňka Trošky. Starší diváci budou v kině spokojeni, příjemně zavzpomínají, jak stejné vtipy viděli se stejným hercem před 30 lety v televizi, a nebudou chápat, proč nad tím Fuka ohrnuje nos, když je to přece taková bžunda!
Švédsko, současnost. Tina (Eva Melanderová) pracuje jako celník a má neobvyklý talent vyčuchat pašované nebezpečné materiály (včetně SD karty s dětskou pornografií). Občas si ji na závažné případy půjčuje policie. Kromě toho je Tina strašlivě hnusná a nešťastná ve vztahu s nevěrným úchylem. Naštěstí aspoň žijí v chatce v lese, takže si může chodit povídat se zvířátky.
Ještě podivnější to začne být, když Tina náhodou potká Voreho (Eero Milonoff), který jednak vypadá dost podobně jako ona, druhak zjevně rozumí jejímu trápení, a třeťák má místo penisu otvor. A nabídne Tině k jídlu červy, takže ona mu pronajme místnost u svého domu. Konečně našla nějakou spřízněnou duši. Nemluvě o tom, že její genitálie taky nejsou úplně standardní, a oba dva mají jizvu od blesku, který do nich kdysi dávno praštil...
Jistě jste už pochopili, že Tina a Vore (původní název znamená "Hranice") není úplně standardní film. Tedy, je to standardní severský film o mírně retardovaných nehezkých lidech, kteří se snaží protloukat životem, ale obsahuje zajímavý bonus v podobě čehosi nevysvětlitelného / nadpřirozeného, co bude posléze odhaleno. Zajímalo by mě, ve kterou chvíli by to podle tvůrců divákovi mělo samo od sebe dojít, protože okolo poloviny filmu je to sice explicitně řečeno, ale většině diváků to IMHO musí dojít podstatně dříve, i pokud extra dobře neznají severský folklór. Například po přečtení předcházejících odstavců...
Nový český film (inspirovaný skutečnými událostmi) vypráví o tom, jak parta českých kluků kdysi ráda košíkovou, podařilo se jim úspěšně přežít nacistickou okupaci a dále sklízeli úspěchy i na mezinárodním poli. Což bylo po komunistickém převratu ještě těžší než za okupace.
Režisér Radim Špaček toho moc nenatočil (pro kina) a zajímavým způsobem osciluje mezi skvělými filmy (Pouta) a blbými filmy (Místa). Zlatý podraz je někde mezi, ale pozitiva v mém případě nakonec převážila (i když ve vašem případě to může být naopak).
Jednoho dne v roce 1928, těsně před 10. výročím Československé republiky, se v altánku u prezidentského letního sídla (na Slovensku) sešel T. G. Masaryk (Martin Huba) s Karlem Čapkem (Jan Budař), aby si povídali především o knize prezidentských rozhovorů, kterou Čapek dokončuje, ale také o smyslu života, vesmíru a všeho...
Celý tento film (méně než devadesátiminutový) skutečně pozůstává z toho, že si Čapek a Masaryk povídají. Občas je pozdraví náhodný zahradník, v jednu chvíli je v dálce vidět Masarykův syn, který se vrací ze souložení v sousední vesnici, ale kromě Huby a Budaře se ve filmu nevyskytuje žádná další postava, která by stála za zmínku nebo měla dialogy.
Brutální šílený vrah Michael Myers po 40 letech uprchne z vězení / blázince a vydá se zabít Laurii Strodeovou (Jamie Lee Curtisová), kterou skoro zabil před 40 lety. A opět se to stane v předvečer svátku Všech svatých.
Nejsem si úplně jist, jestli jsem ten pravý, kdo by měl hodnotit nový Halloween, neboť mě nijak neoslovil žádný z předchozích, a nejsem si úplně jistý, které z nich jsem vlastně viděl. Samozřejmě chápu, jak důležitý je první Halloween (tedy oficiálně česky "Předvečer svátku Všech svatých", LOL) z roku 1978, ale já ho viděl až někdy kolem roku 1990, tedy dlouho po mnoha jiných (novějších) hororech té doby, a nepřišel mi zajímavý vůbec ničím. A už vůbec ne strašidelný.
Navíc, obávám se, první Halloween velmi zestárl, a (na rozdíl třeba od Vetřelce) není možné se na něj dnes dívat s vážnou tváří (zkusil jsem to).
Rok 2118, malá základna na Marsu. Přilétá (tedy "přichází") sem 6 česko-slovenských astronautů, kteří mají za úkol možná "osídlit Mars", ale možná ne. Jedním z nich je bohatý tlusťoch, který celou misi platí a chce se zde oženit se svou milou (která se chtěla vdávat v Marseille, ale on jí špatně rozuměl). Pak je s nimi také slovenská psycholožka a žena, která se domnívá, že je v reality show na Zemi a pořád si chce sundavat skafandr (???). Na základně na ně také čeká android, který zde byl přes čtvrt století a mezitím se trochu zbláznil, protože četl pouze kovbojský comics. Jeho operační systém je Windows 95 (????). Podaří se Mars zalidnit????? Kdo se s kým vyspí?????? Může android oplodnit Češku??????? A to není konec otazníků...??????? ??????? ?????? ??? ????? ????????
Nový český film Mars, přestože ho hodnotím 50 procenty, rozhodně není průměrný film. Naopak. Vzbuzoval ve mně extrémně rozporuplné pocity, a je důležité, abyste co možná nejlépe pochopili, co je vlastně tohle dílo zač, protože jinak nemáte šanci udělat si na něj jakýkoliv názor.
Dvanáctiletá Nina (Bibiana Nováková) žije v Bratislavě se svou matkou, bývalou tanečnicí, která je rozvedená a teď se zkouší dát dohromady s rakouským pumpařem. Občas si Ninu půjčuje její otec jeřábník, který se s matkou intenzivně nenávidí. Občas toho má Nina dost a někam uteče. Vpodstatě jediným pevným bodem v životě pro ni je její láska k plavání.
Slovenský film Juraje Lehotského Nina je dalším zástupcem pod-podžánru "Všichni jsou v hazjlu, ale nejvíc to dítě v hlavní roli". Dokonalým příkladem takového filmu je britský Rozbitý svět, z českých končin pak nedávný snímek Na krátko, kterému je Nina opravdu hodně podobná, včetně toho, že se v ní stříhají vlasy na krátko. Nina je ovšem starší, vznikla už v roce 2017. (Ale na různých online digitálních nosičích jsem ji nenašel.)
Nina nabízí fantastické herecké výkony (s výhradou níže), sugestivní "unavenou" atmosféru a pomalu plynoucí děj, jehož pointa je víceméně neodvratná. To vše s velmi omezeným rozpočtem, který tvůrci rozumně "obcházejí", vědomi si svých finančních možností. Takže to (přes pomalé tempo) celé docela rychle uteče (a je velmi dobře, že film má pod 90 minut).
Proč tedy "pouhých 60 procent"?
Především kvůli naprosto bizarnímu rozhodnutí českého distributora, který nechal všechny postavy nadabovat do češtiny! A rozhodně to není dobrý dabing.
Nad tímto rozhodnutím mi zůstává stát rozum (i ledacos jiného). Nina rozhodně není komerční film a rozhodně to není film pro děti. Polovina síly tohoto snímku tkví v jeho hereckých výkonech, které pozůstávají především z dialogů (nikoliv z honiček a střílení laserů). Když postavy mluví jako v mexické telenovele, většina těch hereckých výkonů je zničena. Kompletní slovenskou verzi jsem neslyšel, ale výše umístěný trailer (v původním znění) mi bohatě stačí k potvrzení domněnky, že ve slovenštině jsou herecké výkony mnohem působivější.
Náhoda tomu chtěla, že v tento pro mě osobně významný den došlo i k tomu, že Google oznámil de facto konec Google Plus. Dojde k němu sice až za 10 měsíců, ale zrychlil se tím proces, kterému se věnuji už vícero měsíců, to jest moje přemítání o tom, kam dále se svou sociální aktivitou (protože dočasnost Google Plus byla patrná už hodně dlouho).
Nikdy jsem neměl příliš potřebu sledovat náhodné ejakuláty svých přátel a dávat jim k nim palce nahoru (nebo jinam). Bylo pro mě spíše důležité, aby ostatní lidé (včetně pro mě zcela neznámých) mohli sledovat moje náhodné ejakuláty, a to s co nejmenšími komplikacemi. Což Google Plus docela slušně umožňoval. Pokud u toho byla i možnost nějaké sociální interakce, byl to příjemný bonus.
Ale místo "sociální sítě" by bylo přesnější napsat, že hledám vhodnou platformu pro svůj activity stream / microblogging / fotografie psů.
Někdy okolo roku 1970. Hotel El Royale, ležící na hranici Nevady a Kalifornie. Přímo na hranici, tudíž polovina pokojů je v Nevadě a polovina v Kalifornii (ty jsou o dolar dražší). Do hotelu přijíždí podezřelý kněz (Jeff Bridges), černošská zpěvačka s matrací, prodavač vysavačů (Jon Hamm) a hipísačka s něčím v kufru (Dakota Johnsonová). Všichni se chovají velice divně a později ještě pár hostů přibude (cameo Chrise Hemswortha). Netrvá dlouho a jeden z hostů je po smrti. A dál?
Pokud vás zajímá, co se děje dál, tak spoilery naleznete na konci článku. Bez spoilerů mohu pouze napsat, že celý film začíná scénou o 10 let dříve (tedy asi v roce 1960), kdy vidíme, jak někdo zakope pod podlahou jednoho z pokojů tašku (zřejmě s něčím cenným), načež je zastřelen. A nevíme, kdo to byl.
Damien Chazelle, který natočil skvělý Whiplash a docela dobrý La La Land, se tentokrát věnuje skutečným událostem: Cestě prvních lidí na Měsíc a konkrétně LousiLance Neilu Armstrongovi (Ryan Gosling). Uvidíme celou jeho cestu kosmickým programem (samozřejmě velmi zhuštěnou), seznámíme se s jeho rodinnými i pracovními traumaty, a samozřejmě se s ním podíváme i na Měsíc.
Asi nejpřekvapivější na Chazelleově novém filmu je skutečnost, jak je konvenčně natočený. Nechci tvrdit, že by snad byl nudný, ale po úžasných předělech a mistrných zkratkách Whiplashe a La La Landu je inovativních momentů v Prvním muži méně, než bych od tohoto tvůrce očekával.
Eddie Brock (Tom Hardy) je investigativní reportér, který se chystá oženit se svou snoubenkou (Michelle Williamsová). Pak se jí ale "náhodou" nabourá do e-mailu a zjistí, že ředitel společnosti Life Foundation Carlton Drake (Riz Ahmed) dělá pokusy na lidech. Chce ho odhalit, ale nepovede se mu to, za což je vyhozen z práce a Williamsová ho opustí.
O půl roku později je z něj skoro bezdomovec, ale dostane novou šanci se do Life Foundation podívat. Zde do něj vnikne mimozemský sliz a tím se z něj stane zubaté monstrum Venom. Přesněji řečeno, Eddie se začne občas měnit v nadpřirozeného Venoma (který je super mutující, super rychlý a samouzdravující) a občas se s ním hádá.
Protože Sony stále vlastní práva na filmového Spider-Mana, rozhodlo se začít kolem něj budovat "cinematický vesmír" (to už je dnes taková nadávka) a začalo od Venoma, který je původně (v comicsech) zlou mutací Spider-Mana (a objevil se už ve třetím Raimiho Spider-Manovi). No a jak je už teď zřejmé, cinematické vesmíry neumí budovat nikdo jiný než Disney, takže se Venom nepovedl...
Jackson Maine (Bradley Cooper) je folk-rockový zpěvák (nebo co je to za žánr), který je obrovsky populární, ale cítí, že brzy bude za zenitem. Má problémy se sluchem, s prášky a s alkoholem.
Jednou nad ránem náhodou uvidí v baru zpívat mladou, sympatickou a talentovanou Ally (Lady Gagaová, LOL) a probudí v něm jakýsi složitější pocit. Ne že by ji nutně chtěl ihned osouložit - taky ho fascinuje její talent a energie, která je v protikladu s celkovou vyhořelostí jeho samotného.
Takže se s ní skamarádí, velmi rychle z ní udělá hvězdu i svou životní partnerku, a pak začne prohlubující se krize, za kterou může především Jacksonova prchlivost a závislost na různých látkách. A možná taky to, že Ally začíná být pozvolna slavnější než on.
Tento film je už čtvrtou adaptací stejného námětu (pod stejným názvem). Nejstarší je z roku 1937 (celý film k vidění zde), poslední byla se Streisandovou a Kristoffersonem. A není na tom nic divného, neboť jde o tak univerzální příběh o střetu sláva X závislost X láska, že bez problémů může fungovat v jakémkoliv desetiletí.
Jack (Matt Dillon) jde do pekla a cestou si s Vergiliem (neboli "Vergem"), který ho tam provází, povídá o svém životě psychopatického sériového vraha, který zabil desítky lidí a inscenoval si s jejich mrtvolami hezké scény ve své tajné lednici. A Vergilia hraje Hitler.
Vyprávění je rozvrženo do pěti hlavních kapitol (o pěti hlavních obětech / skupinách obětí) a na konci filmu konečně dojdou do nejhlubšího pekla.
V tomto novém filmu Larse von Triera představuje spousta detailů různé narážky a podobenství, což si můžeme nejlépe demonstrovat na postavě Hitlera Vergilia, u které jsem to podobenství skoro pochopil:
Vergilius byl římský básník, žijící před naším letopočtem, kterého Dante Alighieri použil jako postavu ve své "Božské komedii" (1320), ale bude v tom asi ještě nějaký sofistikovanější humor, neboť ve filmu je oblečen jako měšťan z 19. století. Chci rozklíčovávat, jaký sofistikovanější humor v tom je? Bude pak pro mě film zajímavější? Je v tom nějaký sofistikovanější humor, nebo je to jen tak? 1) Určitě ne. 2) Pravděpodobně ne. 3) Fuck you, Lars.
