Recenze: Hovory s TGM - 60%

Jednoho dne v roce 1928, těsně před 10. výročím Československé republiky, se v altánku u prezidentského letního sídla (na Slovensku) sešel T. G. Masaryk (Martin Huba) s Karlem Čapkem (Jan Budař), aby si povídali především o knize prezidentských rozhovorů, kterou Čapek dokončuje, ale také o smyslu života, vesmíru a všeho...

Celý tento film (méně než devadesátiminutový) skutečně pozůstává z toho, že si Čapek a Masaryk povídají. Občas je pozdraví náhodný zahradník, v jednu chvíli je v dálce vidět Masarykův syn, který se vrací ze souložení v sousední vesnici, ale kromě Huby a Budaře se ve filmu nevyskytuje žádná další postava, která by stála za zmínku nebo měla dialogy.


Tvůrci se pochopitelně snažili ozvláštnit děj všemi možnými triky, které se v takové situaci nabízely. To znamená, že Čapek a Masaryk při povídání občas sedí, občas stojí, občas chodí nejrůznějšími prostředími (ale stále v těsném okolí sídla). Občas vedou dialog, občas monolog, občas si vzájemně notují, občas se jeden na druhého naštvou, a v jednu chvíli dokonce začne Masaryk házet na hladině rybníka žabky. Kamera občas stojí, občas jede, občas se nakloní na stranu... Ale možnosti, jak tuto statickou látku ozvláštnit, jsou samozřejmě velmi omezené.

Dialogy i monology se točí jednak kolem Čapkovy připravované knihy, ale i kolem mnoha jiných věcí, které s Čapkem a Masarykem nějak souvisí, od robotů (R.U.R.) přes založení republiky a smysl života a smrti až po milenky obou pánů. Vyvolává to dojem extrémního zhuštění mnoha hodin rozhovorů do 80 minut a nedočkáme se ničeho překvapivého (pokud za překvapivé nepokládáte to, co se dozvíte už v traileru, tzn. Masarykovu milenku a protesty proti vydání knihy).

Oba herci, i když se nijak moc nepodobají svým předlohám, jsou výborní a podařilo se jim vytvořit postavy, které mají hloubku (i když náhodou jejich předlohy neznáte). Opravdu máte pocit, že se spolu baví dva velmi inteligentní lidé s ne zcela kompatibilním světonázorem, a často je zajímavé to poslouchat.

Film je záměrně natočen ve velmi úzkém formátu, aby připomínal stařičké snímky. To je v pořádku. Méně v pořádku je skutečnost, že jsou všechny záběry prohnány nějakým filtrem, který má vypadat, jako kdybychom se dívali na černobílý, dodatečně kolorovaný film. To zcela postrádá smysl vzhledem k tomu, že film má bezchybných 24 FPS, krystalicky čistý zvuk i obraz a kamera dělá věci, které by v roce 1928 dělat nemohla. Měl jsem otravný pocit, jako kdybych se díval na velmi dlouhé instagramové video.

Hlavní problém je ale především v tom, že celý film je pouze o mluvení. Samozřejmě se dají natočit výborné filmy, které jsou pouze o mluvení (před pár dny jsem třeba viděl tento), ale pokud máte v celém filmu pouze dvě postavy v jednom prostředí, je prostě automaticky mnohem náročnější zpracovat ho tak, aby nebyl nudný. A to se tvůrcům povedlo jen částečně.

Ideální by pro tuto látku možná byl formát rozhlasové hry, nejlépe rozdělené na menší samostatné části. Protože ani tu rozhlasovou hru bych pravděpodobně nevydržel poslouchat nonstop 80 minut a nepolevovat ve své pozornosti.