Recenze: Jack staví dům [The House that Jack Built] - 40%

Jack (Matt Dillon) jde do pekla a cestou si s Vergiliem (neboli "Vergem"), který ho tam provází, povídá o svém životě psychopatického sériového vraha, který zabil desítky lidí a inscenoval si s jejich mrtvolami hezké scény ve své tajné lednici. A Vergilia hraje Hitler.

Vyprávění je rozvrženo do pěti hlavních kapitol (o pěti hlavních obětech / skupinách obětí) a na konci filmu konečně dojdou do nejhlubšího pekla.

V tomto novém filmu Larse von Triera představuje spousta detailů různé narážky a podobenství, což si můžeme nejlépe demonstrovat na postavě Hitlera Vergilia, u které jsem to podobenství skoro pochopil:

Vergilius byl římský básník, žijící před naším letopočtem, kterého Dante Alighieri použil jako postavu ve své "Božské komedii" (1320), ale bude v tom asi ještě nějaký sofistikovanější humor, neboť ve filmu je oblečen jako měšťan z 19. století. Chci rozklíčovávat, jaký sofistikovanější humor v tom je? Bude pak pro mě film zajímavější? Je v tom nějaký sofistikovanější humor, nebo je to jen tak? 1) Určitě ne. 2) Pravděpodobně ne. 3) Fuck you, Lars.


Nedá se říct, že bych k Trierovi cítil vyloženě nenávist, ale většina jeho filmů mi připadá zoufale nudná, namyšlená, a natočená tak, aby co nejtriviálnějšími prostředky vzbuzovaly co nejextrémnější divácké reakce a provokovaly pokud možno všechny. Tudíž, pokud se nechám tímto filmem vyprovokovat k tomu, abych na něj nadával, Trier vlastně dosáhl svého a já uvízl v jeho pasti...?

Ale zpět k objektivní realitě (aspoň na chvíli).

Základními scénami filmu je pět brutálních Jackových vražd (případně s mučením). Všechny mají podobné dějové schéma, spočívající v tom, že si Jack velmi dlouho o něčem povídá se svou budoucí obětí, aniž by tato tušila, že se blíží její smrt. A pak přijde smrt, která se rozhodně nedá označit za nečekanou, ale často obsahuje nějaké nečekané perverzní drobnosti. Slova "velmi dlouho" jsou v tomto případě velmi signifikantní, protože tento film má přes dvě a půl hodiny a většina jeho záběrů je točená "lajdáckou" ruční kamerou, takže jsem někdy od 60. minuty začal vážně přemýšlet o tom, že kino opustím, neboť to pro mě bylo nesnesitelně nudné (a v tu chvíli už i předvídatelné).

Diskuse (s potenciálními obětmi i s Vergiliem) často odbočují do velmi bizarních končin (podobně jako v Nymfomance) a záměrně jsou koncipovány tak, aby místy byly úplně absurdní a aby Trier mohl tvrdit, že "tohle jsem přece nemohl myslet vážně, to je každému jasné". Například když hrdina vypráví, že "nejsme ochotni uznat ikony, které vytváří vyjímečné umění" a k tomu jsou záběry Hitlera. Nebo když vypráví o smyslu současného umění a k tomu jsou záběry z filmů Larse von Triera...

Naštěstí se někdy po polovině stane film o trochu zajímavějším, protože Riley Keughová jako jedna z obětí (se kterou Jack nějakou dobu chodil, než jí zabil), poprvé předvede dostatečně zajímavý herecký výkon (Matt Dillon je bohužel v titulní roli dost nevýrazný, ať se snaží sebevíc). Pak jí Jack zaživa uřeže prsa, jedno položí na policejní auto a z druhého si vyrobí hezkou peněženku...

Ve spojitosti s tímto filmem se hodně píše o jeho šokující brutalitě, ale lidé, co takové věci píší, zjevně chodí do kina jen na Triera a Woodyho Allena, takže nemají tušení kolik profesionálně natočených slasherů existuje a kolik z nich bylo normálně uvedeno i v našich kinech. Zajímavější pro mě bylo, že některá ta brutalita je docela vtipná, ale NE DOST. A tato dvě slova se dají aplikovat na mnoho aspektů tohoto filmu. Například jsem od poloviny snímku logicky očekával, že vše vyvrcholí sexem titulního hrdiny s jednou z jeho uskladněných a naaranžovaných mrtvol, ale Trier kupodivu vyměkl a nedošlo k tomu.

Film končí (mírný spoiler) tím, že "flashback" dožene "současnost" a Vergilius s Jackem se procházejí peklem, které je znázorňováno občas jako docela cool vizuální zážitek (zemědělci na "Elysejských polích") a občas jako ultralaciné záběry z nějaké špinavé jeskyně. Což je dobře, neboť je to opět něco, co trochu zahání nudu a dává to filmu něco jako pointu.

Jack staví dům musí být pro intelektuály něco podobného, jako byl pro nerdy Ready Player One. Na plátno je bez jakéhokoliv systému kydána spousta náhodných intelektuálních odkazů a narážek, a divák si libuje v tom, kolik jich rozeznal a snaží se je pochopit. A tudíž mu nevadí, že to celé je většinu času úplně o ničem.

V Indiewire napsali: "Pokud by Trier v budoucnu už nic nenatočil, Jack staví dům by byl trefný souhrn jeho kariéry." S tím naprosto souhlasím. A rozhodně to nemyslím jako pochvalu.