Recenze: Útěk [Fuga] - 70%

Vyjevená a zřejmě zraněná žena ve středním věku se vypotácí z tunelu varšavského metra, vyleze na peron, stáhne kalhotky a vyčurá se zde.

Titulek: O DVA ROKY POZDĚJI

Nikdo stále netuší, co je ta žena (dočasně pojmenovaná Alicja) zač. Alicja sice umí polsky, umí jíst a pít, ví, co je to televizor nebo bankovní karta, ale neví, kdo je a kde se v tom tunelu vzala. Jako poslední pokus se Alicja zúčastní celostátního televizního pořadu, když tu zavolá do televize muž, který ji poznal. Ve skutečnosti se jmenuje Kinga a kdesi na venkově má rodinu (včetně manžela a dcery).

Alicja, teď už Kinga, se tedy vydává za rodinou a zjišťuje, že si pořád na nic / na nikoho nevzpomíná. Nejradši by odsud vypadla někam pryč, ale musí pár dní počkat, než bude mít hotové nové doklady...

Nejprve bych měl asi napsat, že polsko-české drama Útěk není ani trochu detektivka. To, co jsem popsal v úvodu, si filmaři odbydou během prvních 10-15 minut a celý zbytek filmu je o mentálních rozpoloženích Kingy a jejího (staro)nového okolí. Pokud vás zajímají odpovědi na otázky jako "Co se jí vlastně před dvěma lety stalo?", "Hraje to celou dobu?", "Jak se dostala do Varšavy?" nebo "Které z těch divných scén se staly a které jsou sny/halucinace?", budete nevyhnutelně zklamáni, protože tvůrce filmu tyto otázky zjevně nezajímají, a pokud na některé z nich odpovědí, není to odpověď, která je pro ně důležitá.


Tvůrcům filmu jde především o emoce a vnitřní pocity, a ty jsou ztvárněny skvěle. Už od prvních setkání Kingy se znovunalezenou rodinou je atmosféra neuvěřitelně hutná a je jasně vidět, jak nervózně/nepříjemně se úplně všichni cítí.

Tato nervozita a nepříjemnost brzy přerostou v otevřené antipatie, když vyjde najevo, že "původní" Kinga byla mentálně podstatně jiná než ta současná a že její manželství rozhodně nepatřilo ke šťastným.

Vzájemné odcizení většiny postav je natočeno opravdu výborně, i díky skvělým hereckým výkonům, především představitelky Kingy (která je také autorkou scénáře). Když posléze dojde k jakýmsi neobratným pokusům o obnovení partnerského vztahu, je to působivé, protože postavám věříme jejich složitá trápení.

Útěk je velmi profesionálně natočen, s depresivní modro-zeleno-šedivou stylizací a pomalou kamerou jako od Davida Finchera. Přesněji řečeno, pomalá není pouze kamera. Pomalé je v tomto filmu úplně všechno. A to je jeho hlavní zápor. Samozřejmě, vybudování atmosféry chce svůj čas a stejně tak chce svůj čas pořádně si vychutnat každý pečlivě naaranžovaný záběr. Ale když jsem si pořádně vychutnával dvacátý dlouhatánský, pečlivě naaranžovaný záběr, začal jsem si zvolna uvědomovat, že by se velmi podobná charakterová studie bez děje dala natočit jako třicetiminutový film, aniž by divák o něco podstatného přišel. Superminimalistická hudba Filipa Míška atmosféře pomáhá, ale na rozdíl od soundtracků Reznora a Rosse nepomáhá zahánět nudu. Občas film udělá úkrok zcela stranou (například v podobě krátké animované sekvence nebo nějaké totální WTF halucinace), ale je toho celkem jen pár desítek sekund a příliš málo na to, aby to celý film učinilo nějak konzistentně lynchovsky divným.

Pokud jste smířeni s tím, že nejdete na detektivku, thriller ani mysteriózní film, nýbrž na intimní artovou psycho-studii, budete pravděpodobně velmi spokojeni a vydržíte i ty dost strašidelné frontaly...