Recenze: Ženy v běhu - 50%

Jindřich (Bolek Polívka) už není nejmladší, ale žije svůj život naplno. Bohužel, uprostřed toho žití naplno umře (hned na začátku filmu - jeho role je jen cameo) a jeho vdova (Zlata Adamovská) se rozhodne se svými třemi dospělými dcerami splnit Jindřichovo poslední přání - uběhnout maraton (ve štafetové verzi, tedy každá z nich čtyř něco přes 10 km).

Tato nová česká komedie ovšem není o tom, jak čtyři ženy trénují běh a závodí. Respektive, částečně o tom je, ale je to její nejméně zajímavá část.


Hlavní zápletka je o tom, že ani jedna ze tří dcer nemá manžela a všechny by ho chtěly. Jedna má tři syny se svým dlouhodobým partnerem (Ondřej Vetchý), ale on nechce svatbu. Druhá spí občas se svým šéfem, ale pak potká při venčení mladého fešáka, který je shodou okolností také pro ně všechny najat matkou jako trenér běhu. A třetí dcera  se skamarádí s malou holčičkou od vedle, která se aktivně snaží sehnat novou ženu pro svého fešného ovdovělého tatínka.

Ano, film dopadne přesně tak, jak si myslíte, a přesně těmi cestičkami, jaké očekáváte.

Film Ženy v běhu je cílen především na ženy. Pravděpodobně víc než všechny předchozí filmy producenta Tomáše Hoffmana. Všichni muži jsou v něm jen jakési "objekty symbolizující dosažení cíle" a svatbou s nimi automaticky přichází happyend dané ženy. Přitom jsou všichni z nich vlastně takoví roztomile neschopní ťunťové, kteří nemají vlastní vůli a jen čekají, až jim ženy dají najevo, že je chtějí. Pokud se někdy rozhodnou vyvinout nějakou vlastní aktivitu, vždycky se to později ukáže jako chyba, litují toho, a ženy jim to většinou shovívavě odpustí.

Přitom žádná z žen nemá žádné skutečné životní problémy (nevšíml jsem si, že by se u kterékoliv z nich řešilo z čeho je živa), všechny mají dostatek peněz a spoustu volného času a jediný jejich problém je "Kterého chlapa si vyberu".

Nejen ústřední zápletka, ale i scénář a dialogy jsou v tomto filmu extrémně předvídatelné. Byl jsem na premiéře, kde se většina sálu skládala z ženského publika a téměř nonstop jsem prožíval nepříjemný pocit "Ježišmarjá, za chvilku se na plátně stane přesně tohle a tohle, a celý sál se tomu bude hrozně smát". A stalo se to a celý sál se tomu hrozně smál. Například když se jedna z hrdinek při venčení psa srazila s cizím psem a následně vyšlo najevo, že se ten pes jmenuje Kolík, zoufale jsem se obával okamžiku, kdy o tom nárazu bude hrdinka vyprávět třetí osobě. A to jsem ještě nevěděl, že hrdinčin pes se jmenuje Fanynka...

Film napsal a režíroval Martin Horský, scenárista teroristický činů Láska je láska a Život je život. Jako režisér debutuje a je nutno uznat, že řemeslo zvládá slušně a ve filmu není nic, z čeho by člověk mohl být zděšen (možná s výjimkou nehereckých výkonů dětských herců). Není v něm ale také nic, o čem by člověk (tedy muž) mohl říct "to je fajn film".

Ženy v běhu totiž nejsou film, ale televizní inscenace, která má trochu větší rozpočet než průměrná česká televizní inscenace. Je to ostatně vidět i na hereckých výkonech, které jsou vzácně konzistetně sitcomové, s jasnými pointami a jasně vyjevenými obličeji, aby ty pointy všem došly i když zrovna nedávali moc pozor. Je možné, že kdybych film viděl náhodou v televizi a věnoval bych se při něm nějaké jiné činnosti, možná bych ho nechal běžet a nepřepnul...