Recenze: Láska na druhý pohled [Mon inconnue] - 40%

Raphael a Olivia se náhodně setkají a téměř okamžitě supervášnivě zamilují. Hned po úvodních titulcích skočíme o 10 let do budoucnosti (čímž se vysvětlí, proč je "v 18 letech" hráli tak divně staří herci). Z Raphaela se stane slavný sci-fi spisovatel a z Olivie jeho hodná žena a poloamatérská muzikantka. Přijde manželská krize, Raphael se jde opít a ráno se probudí v alternativním světě! Což vyžaduje podrobnější vysvětlení, protože jde o poměrně inovativní nápad.

Píše se pořád stejný rok, Raphael si pamatuje všechno, co se mu v předchozím životě stalo, ale nachází se v alternativní realitě, ve které se s Olivií nikdy neseznámil. Takže není slavný spisovatel, nýbrž řadový učitel literatury, okresní mistr ping pongu, chudák bez peněz a chodí se svou kolegyní učitelkou. Naopak Olivia je nyní světově slavná klavírní virtuoska s bohatým snoubencem a nemá tušení, že Raphael existuje. Podaří se mu svého kamaráda (který byl jeho kamarádem i v "původní verzi historie") přesvědčit o tom, že není blázen, a společně vymyslí řešení: Aby se Raphael dostal "zpět do svého světa", musí v tomto světě dosáhnout toho, aby se do něj Olivia zamilovala.


Takhle začíná nový zvláštní francouzský mix Na hromnice o den více a Návratu do budoucnosti. Podobně jako v Na hromnice není ani v Lásce na druhý pohled nijak rozebíráno, proč vlastně k tomuto časoprostorovému jevu došlo (tedy, na konci se na to přijde, ale nedává to žádný smysl) a proč by měl být napraven zrovna tím, že se tato verze Olivie do Raphaela zamiluje. Prostě to hrdiny napadne a proto to tak je. Nemám s tím problém a rozhodně mi ve filmu nescházel nějaký roztržitý profesor, jezdící v DeLoreanu rychlostí 88 mil za hodinu (protože je neonacista).

Problém (a velký) mám s tím, že tvůrci nevyužili spoustu zajímavých možností, které jim takový námět nabízel, a v mnoha případech jdou zcela proti duchu něčeho, s čím o pár minut dříve sami přišli. A je toho opravdu hodně. Například když už to na konci filmu vypadá, že se Raphael vrátí do "svého světa", začne s kamarádem rozebírat různé drobnosti toho, jak to přesně proběhne - že bude v "této realitě" znovu nahrazen "zdejším Raphaelem", který nebude vědět, co se dělo posledních několik dní, atd... Z toho okamžitě vyplyne spousta paradoxů, kterými se nikdo nezabývá, a bylo by tudíž mnohem lepší, kdyby se o tom vůbec nemluvilo a nechalo se to jako "nějaké kouzlo"...

Nebo: Hned po "změně" má Raphael pochopitelný problém s tím, že má učit literaturu na základní škole a nic o ní neví (což sám kamarádovi řekne). Nevyplyne z toho ale žádný další humor, v dalších dnech vidíme, že tu literaturu normálně bez problémů učí, žádný problém s tím nemá a nikdo už o tom nemluví. Naopak Raphael v nové realitě nijak nevyužije toho, že dokáže psát megaúspěšné sci-fi romány.

Nebo: Raphael se chce vetřít do přízně "nové" Olivie díky tomu, že od "původní" Olivie ví, co má ráda (značku sušenek, druh kafe, kytky). A zjišťuje, že "nová" Olivia má ráda jiné věci (některé, ne všechny). Proč? Protože je začala mít ráda až díky Raphaelovi? O tom se dál nijak nemluví a Raphael zkusí něco jiného...

Podobně na logiku kašlal třeba film Lásky čas, ale ten fungoval (bez ohledu na fantasy zápletku) jako slušná romantická podívaná. Láska na druhý pohled funguje v tomto ohledu podstatně hůř, protože příběh je vystavěn tak, že Raphael působí skoro jako zlý psychologický manipulátor a znásilňovač, zatímco Olivia jako prostoduchá blbka, která je s novým neznámým fešákem nevěrná svému milujícímu sympatickému snoubenci. Prostě, film nefunguje jako (sci-)fi hříčka, ale ani jako romantická podívaná, protože oba hlavní hrdinové jsou nesympatičtí a nevzbuzovali ve mně žádný dojem, že by chtěli pravou lásku, nebo si ji dokonce zasluhovali.

A oba hlavní herci vypadají jako z reklam na parfémy, jakkoliv se oba snaží stylizovat do "normálních lidí".

Láska na druhý pohled na mě intenzivně působila jako hodně špatná adaptace nějaké literární předlohy, ve které se zcela vytratila původní myšlenka, ale pokud se nepletu, jde o originální filmový scénář. Je škoda, že tvůrci přišli s poměrně originálním námětem a dokázali z něj vyždímat jen pár tradičně francouzsky komediálně ujetých scének na téma "mám hrát ping pongový turnaj a neumím to", "mám oslovit ženu, ale jsem nesmělý" nebo "můj kamarád je debil a proto říká náhodně debilní věci".