Recenze: Mrtví neumírají [The Dead Don't Die] - 30%

Na malém americkém městě se musí tři policisté (Bill Murray, Adam Driver, Chloë Sevignyové) potýkat s invazí zombíků. Mohlo by se zdát že jde o hororovou komedii, ale není to úplně pravda. Mimo jiné proto, že jsem se během stominutového filmu celkem dvakrát pousmál a jednou zasmál.

A obávám se, že to souvisí s Jimem Jarmuschem, který film napsal a režíroval, a ke kterému mám možná jiný vztah, než většina z vás. Takže si to radši odbydu hned ze začátku, ať máme jasno (pozor, v následujícím textu se nejméně třikrát vyskytuje slovo "meta"):


Většina filmů Jima Jarmusche mi připadá jako nudná exhibice a s jeho přibývajícími lety se to jen zhoršuje. Zhoršuje do takové míry, že jsem na jeho filmy přestal chodit. Teď jsem se rozhodl znovu to zkusit, protože se mi z trailerů zdálo, že natočil "jenom zábavnou blbost". Ale mýlil jsem se.

Mrtví neumírají je především strašlivě laciný film. Zatímco v dřívějších dobách bylo filmařům vytýkáno, že jejich zombíci jsou špatné laciné masky z latexu, dnes místo toho vidíme usekávání hlav pomocí laciných digitálních triků, ve kterých zombíci místo krve mají žilách prach (aby se to levněji modelovalo).

Nemyslete si ale, že vás v tomto filmu čeká nějaká rozsáhlejší zombie akce. První zombík se na plátně objeví po 30 minutách a první je zabit až po 60 minutách!

Mrtví neumírají rozhodně nejsou "hororová akční komedie" ani "hororová komedie". Možná to je "komedie", ale spíše "meta-komedie", která se snaží být vtipná především tím, že kopíruje typické žánrové scény. Ale při tom kopírování jim málokdy přidá něco nového, co by generovalo onu vtipnost.

Úplně nejvíc bych se klonil k teorii, že Jarmusch byl znechucen současným stavem světa i kinematografie a natočil o tom filmovou hříčku, která je podobně trapná, jako je (v Jarmuschových očích) většina komerční kinematografie. To je jediná pozitivnější varianta, která mě napadá. Pak už jen "Jarmusch je senilní". Ale rád se pobavím u nějaké recenze, která bude vysvětlovat, že tento film nějakým způsobemi sofistikovaně něčemu nastavuje zrcadlo.

Plejáda slavných (a kvalitních herců) se potácí scénami, které často mají nikoliv nulové, ale záporné tempo. Je téměř fascinující sledovat, jak strašlivě nudně se dá natočit scéna "za jízdy autem usekávám zombíkům hlavy" nebo "přiletí létající talíř a někoho si odnese do vesmíru" (ano, ve filmu je i létající talíř). Docela by mě zajímalo, jak přesně natáčení probíhalo, protože se mi nechce věřit, že film měl nějaký předem napsaný scénář.

• Vidlácky Steve Buscemi má být vtipný tím, že jeho postava má psa jménem Rumsfeld, kšiltovku s nápisem "Keep America white again", a omylem před černochem řekne "tohle kafe je moc černé". Ničím jiným.
• Zombíci ve 21. století neopakují slovo "Brains", ale jiné věci, po kterých touží, t.j. "Wi-Fi", "Bluetooth" a "Siri". Přitom ale nekonzumují Wi-Fi, Bluetooth ani Siri, ale klasické živé mozky.
• Ve filmu několikrát vidíme televizní přijímače, která něco vysílají, přičemž v tom vysílání problikávají na zlomky sekund záběry zombíků. Jak to technicky funguje a proč se to děje? Nahackovaly zombie z nějakého důvodu televizní vysílače? Je to něčí varování? Nikdy se to nedozvíme. Několikrát ale zombie problikne i v samotném filmu, takže to musí být něco hodně "meta".
• Většinu událostí pozoruje z blízkého lesa špinavý poustevník (Tom Waits) a komentuje je tím stylem, že nahlas popisuje to, co divák vidí. Nikdy za celý film neudělá nic jiného.
• Některé scény jsou dodatečně zrychlené, aby zombíci působili akčněji, ale má to ten vedlejší efekt, že normálně se pohybující herci (kterých si asi nemám všímat, protože jsou v pozadí) v nich vypadají jako ve starých groteskách.
• Mnohokrát se Jarmusch snaží vzbudit humor tím, že přesně opakuje nějakou hlášku nebo scénu (která nebyla moc vtipná poprvé, a po třetím opakování se stává nesnesitelnou).

Nejzajímavější pro mě byly okamžiky meta-humoru, kdy postavy na plátně mluví o tom, že jsou herci ve filmu, "tohle je ústřední písnička", a že některým z nich dal "Jim" přečíst celý scénář a některým jen jejich scény. To ve mně vzbudilo náznak zájmu (a zasmál jsem se tomu) a asi bych ocenil, kdyby na tom byl založen celý film. Ale jde bohužel jen o jednu - dvě minuty v celém snímku a jinak se tomu Jarmusch nijak nevěnuje.

Takže, sbohem a díky, Jime, v kině už se velmi pravděpodobně nikdy nepotkáme...