Recenze: Králíček Jojo [Jojo Rabbit] - 70%

Blíží se konec druhé světové války a desetiletý Johannes (Roman Griffin Davis) se připravuje na branný víkend s Hitlerjugend. Je ale trochu nervózní, neboť - přestože jeho oddanost Vůdci nezná hranic - není dostatečně agresivní a není si jistý, jestli bude schopen zabít Rusa nebo Žida, kdyby je potkal. Naštěstí se Johannes (přezdívaný Jojo) kamarádí s imaginárním Adolfem Hitlerem (Taika Waititi, také scenárista a režisér filmu), kterého jednak bezmezně adoruje a také si od něj nechává radit ohledně odvahy, cti a Židů. A jeho rady přijdou obzvlášť vhod když Jojo zjistí, že jeho matka (Scarlett Johanssonová) schovává v domě mladou Židovku (Thomasin McKenzieová).

Králíček Jojo je hořce vtipná satira, která se snaží poukázat na absurditu nacismu a totalitních ideologií obecně, což se jí daří tak nějak napůl.

Film má rozhodně mnoho vtipných momentů, ale většina z nich se nedá označit za "satiru". Waititiho Adolf je velmi legrační, protože je Waititi dobrý komik. Jeho absurdně naivní chování navíc má své opodstatnění v rámci děje, protože Adolf je nade vší pochybnost jen výplodem Johannesova mozku. Bohužel, Adolf je ve filmu podstatně méně, než by se mohlo zdát z trailerů (nejednou zmizí z plátna i na 20 minut nebo více).


Problematičtější je to v případě "skutečných nacistů" (Sam Rockwell, Rebel Wilsonová), kteří se chovají podobně dementně jako Adolf, ale přitom to mají být reálné postavy. Je to většinou vtipné, ale nevidím v tom jinou satiru, než "nacismus je absurdní, protože tito konkrétní lidi jsou idioti". Když později Rockwellova postava "prozře", nemá to dostatečnou váhu, neboť nikdy během filmu nebyla nic víc než komická figurka. Stephen Merchant jako šéf zdejšího gestapa je jedinou postavou ve filmu, u které se správně podařilo snoubit humor s mrazivou hrůzou.

Další zajímavé rozhodnutí Waititiho tkví v tom, že všechny postavy ve filmu používají zcela současný slovník (působící v roce 1945 značně absurdně) a hovoří s legračními "německými" přízvuky (každá s jiným), což ještě více vzdaluje film jakékoliv realitě. Obávám se, že to bylo zapotřebí, aby někdo někde v USA nezačal kampaň založenou na tom, že Králíček Jojo glorifikuje nacismus...

A je to docela škoda, protože třeba postavy McKenziové nebo Johanssonové jsou skvěle vykreslené a mohly by fungovat i ve zcela seriózním dramatu, aniž by musely ztratit svůj suchý smysl pro humor. Což považuji za největší problém Králíčka. Některé jeho postavy jsou legrační dementi, zatímco jiné jeho postavy jsou inteligentní lidé, kteří mají sofistikovaný smysl pro humor. Když spolu takové dvě postavy vstoupí do konfliktu, je to velmi jednostranné a nedá se z toho logicky moc vytěžit. A když ke konci film koketuje s hardcore dramatem, je to poněkud WTF kontrast s blbnutím, jehož jsme byli svědky do té chvíle.

Teď to může vypadat, že se mi Králíček Jojo nelíbil. To není pravda. Na tomto filmu je mnoho dobrého, až skvělého. Například jsem hodně dlouho neviděl tak zručně vedené dětské herce, jejichž každá věta a každé gesto funguje tak, jak režisér zamýšlel. Nebo soundtrack s Davidem Bowiem a Beatles v němčině.

Je mi ale líto toho, že jde o zahozenou šanci. Podobný film zde dlouho nebyl a hned tak zase nebude, tudíž je mi líto, že si Waititi (scenárista) nedal s knižní adaptací více práce a nevymyslel něco nejen vtipného, ale také o něco sofistikovanějšího. Protože Waititi (režisér) umí točit opravdu dobře.

Králíček Jojo je originální a vtipný film. To je bez debat. Ale o absurdnosti nacismu nám neřekne o mnoho víc než třeba toto šestiminutové video.

P.S: Film bude mít českou premiéru až ve druhé polovině ledna (zřejmě aby se počkalo na další očekávané nominace na filmové ceny), ale již je připraven k distribuci a bude mít nějaké speciální předpremiéry dříve.

P.P.S: Film byl natáčen převážně v Čechách, ale pokud neznáte velmi konkrétní místa v konkrétních českých maloměstech, pravděpodobně si toho ani nevšimnete. Dokonce v něm ani není Marek Vašut.