Recenze: Dolittle - 10%

Tak především: Jako člověk tak starý, že ještě pamatuje, když se Dolittle jmenoval Bolíto, vás musím informovat, že tento nový film není remake 20 let stalého filmu s Eddiem Murphym, nýbrž nová adaptace 100 let staré knížky, která má k originálu o něco blíže než ta verze s Murphym (aspoň se odehrává v přibližně stejné době).

Doktor Dolittle (Robert Downey Jr.) žije na svém panství se zvířátky, se kterými umí mluvit, a má deprese z toho, že před lety někde na cestách zahynula jeho milovaná manželka Lily. Když tu přichází mladé děvče z královského paláce a informuje Dolittla, že mladá královna Viktorie je vážně nemocná a když umře, Dolittle přijde o své panství. Proto se Dolittle vydává hledat mytický "Rajský strom", který jediný může královnu uzdravit. S ním jedou samozřejmě zvířátka a taky mladý kluk, který se na začátku filmu náhodou na panství objeví a jehož existence nemá žádný důvod. Což platí pro většinu věcí v tomto filmu i pro film samotný. Ale popořádku.

Nový film Dolittle režíroval Stephen Gaghan, který napsal Traffic, režíroval Syrianu a pokud vím, nikdy v životě nenatočil nic zábavného nebo vhodného pro děti. Když počátkem roku 2019 studio zjistilo, že výsledný produkt není dost zábavný a vhodný pro děti, nechalo ho zásadně předělat Jonathanem Liebesmanem, režisérem hororu Pád do temnot a prequelu Texaského masakru motorovou pilou (a nových Želv ninja, ale to už není tak vtipné). A kupodivu, výsledek přesně podle toho vypadá!


Dolittla jsem viděl včera a když se teď na něj snažím vzpomínat a dívám se na stručné poznámky, které jsem si udělal, mám podobný pocit jako když se snažím reprodukovat děj nějakého šíleného horečnatého snu na základě matných vzpomínek a zápisků pořízených těsně po probuzení, když mi ještě připadalo, že ten sen dával nějaký smysl.

Začne to hned v prvních sekundách filmu, kdy vidíme dlouhé animované intro, které shrnuje, co se stalo ve dvou předcházejících filmech této série (které nikdy neexistovaly) a umožňí nám tudíž  orientovat se v tomto filmu (což nejde). Pak se přeneseme na zámek Dr. Dolittla, kde titulní hrdina trpí depresí ze smrti manželky (má strašidelné dlouhé vousy jako Robinson) a hraje šachy s gorilou, přičemž s ní mluví jejím jazykem, t.j. hýká, mlátí se do hrudi a prská. Je to znepokojující až strašidelné.

Pak se ve stejnou chvíli (nezávisle na sobě) objeví děvče z paláce a hodný chlapec s křivými zuby a zraněnou veverkou (je pacifista, ale omylem ji postřelil) a všichni se vydávají do "Buckinghamského paláce", který není v ničem podobný Buckinghamskému paláci a stojí někde na venkově uprostřed prázdné louky.

V paláci leží polomrtvá královna a Doktor výslechem chobotnice v jejím akváriu zjistí, že byla otrávená. Začal jsem přemýšlet o tom, jak může doktor mluvit s chobotnicí, když tato nevydává žádné zvuky, ale ona v tu chvíli začala normálně mluvit. Totiž, film přeskakuje mezi "objektivním pohledem na děj", kdy Doktor i zvířata vydávají zvířecí zvuky a my jim nerozumíme (nebo to má titulky), a "subjektivním Doktorovým pohledem na děj", kdy Doktor i zvířata mluví normálními lidskými hlasy. Různě náhodně se mezi tím přeskakuje a nevysvětluje to, jak spolu mohou srozumitelně komunikovat zvířata různých druhů nebo jak může několik různých zvířat rozumět jedné větě, kterou Doktor řekne. Skutečnost, že jsem v kině přemýšlel a takových hovadinách, dobře ilustruje, jak moc mě film zaujal...

Ale zpět k ději: U postele nemocné královny jsou představeni hlavní záporáci, Michael Sheen (maniakální) a Jim Broadbent (starý a unavený). Chtějí zničit monarchii a proto královnu otrávili. Dolittle se na lodi (se zvířaty a s chlapcem) vydává hledat Rajský strom. Ovšem kde se strom nachází, to se dá zjistit pouze z deníku Dolittlovy mrtvé manželky, který se nachází v držení jejího otce, gay sultána Antonia Banderase. Dolittle se tedy vydává na jeho ostrov, kde se pokusí deník ukrást, ale nepovede se mu to, deník mu sebere Michael Sheen a potopí jeho loď.

Sultán najednou přestane Dolittla nenávidět a daruje mu novou loď, v jejímž podpalubí je svázaný vousatý vězeň, který řekne "Já jsem Jeff" a nikdy poté už se ve filmu neobjeví. Dolittle (nyní bez deníku) najde magický ostrov tak, že se zeptá velryb (tudíž deník své mrtvé manželky vlastně nikdy nepotřeboval). Na ostrově se utká se Sheenem a s drakem, kterému vyléčí zaražené prdy, přiveze plod stromu královně a uzdraví ji, což je konec filmu.

Většinu zvířat mluví slavní herci (Emma Thompsonová, Rami Malek, John Cena, Ralph Fiennes), což nám může být jedno, neboť v našich kinech je film uváděn pouze v dabované verzi. A český dabing posouvá tento film až do oblasti dadaismu, neboť se mi neustále zasekával mozek přemýšlením o tom, co právě někdo řekl, proč to řekl, a jestli mám přemýšlet o tom, proč to řekl. Netvrdím, že za to může pouze dabing, protože se zjevně mnohé přestříhávalo a přetáčelo (spoustu hlášek CGI zvířata pronášejí mimo záběr když jim není vidět do obličejů, a v české verzi je špatně rozlišitelné které z nich právě mluví). Zapsal jsem si ovšem z českého dabingu (jehož autor není na konci filmu uveden) tento radikální dialog:

X: "Ty nevíš o mojí bolesti vůbec nic!"
Y: "Ale znám."

Záměrem zoufalých tvůrců zjevně bylo, aby se všechny postavy ve filmu (včetně zvířat) chovaly a vyjadřovaly jako Deppův pirát Jack Sparrow, přičemž jejich maniakálnost je strašlivě otravná, únavná a těžko reprodukovatelná v dabingu. Například:

"Já tě porazil, ty zvířecí... (dlouhá pauza) magore!" 

"Jseš ubohá, pomýlená parodie!"

"Moje berinky!" (Když je tygr jménem Barry kopnut do rozkroku)

"Bioluminiscentní mech, musíme být blízko."

"Jak známo, hmyz mluví vždy po osmi slabikách. Co říkáš? 'V pra-vé ka-pse má am-pul-ku'? Ale to je sedm slabik!"

V písemné formě to možná tak nevypadá, ale ve filmu jsou tyto hlášky jako něco z jiného světa. Což je ostatně celý film.

A ještě jsem si teď vzpomněl na scénu (nesouvisející s ničím jiným ve filmu), ve které mravenec vysvětluje vážce, že jí nedá svou dceru za manželku, protože si vzala za muže škorpióna. A ten mravenec mluví jako mafián a zřejmě ta scéna má nějak parodovat Kmotra. Přemýšlel jsem příštích 5 minut o souložení mravenců s vážkami a škorpióny...

Zásadní scény ve filmu chybí a jsou pouze odvyprávěny papouškem nebo o jejich absenci prostě nemáme přemýšlet. Lily Dolittlová překvapivě zůstane až do konce filmu mrtvá, i když je od začátku intenzivně naznačováno, že se překvapivě objeví. Dolittle jí jen dojatě poděkuje za to, že s pomocí jejího deníku nalezl magický strom, což není pravda - dovedly ho k němu velryby.

Celý film vypadá jako kdybyste do nějakého deep learning softwaru nacpali několik desítek filmů jistého žánru a ten software by vyplivl 100 minut něčeho, co na první pohled naplňuje objektivní definici toho žánru, ale působí to naprosto uměle, nesmyslně a zbytečně, neboť ten software definici toho žánru nechápe a jen náhodně permutuje data, která dostal. Když to uděláte s pornem, vyjde vám toto. Když to uděláte s rodinnými CGI filmy, vyjde vám Dolittle.

Dolittle je zajímavým příspěvkem do diskuse, zda může existovat stominutový filmový útvar, který má nějaký děj, postavy a dialogy, ale přitom vůbec žádný obsah. Pořád se něco hlasitého děje, různě kvalitně animovaná zvířata dělají divoké věci (v některých scénách jsou i lidští hrdinové zjevně CGI), virtuální kamera předvádí šílené manévry, hudba Dannyho Elfmana neustále produkuje nějaké rytmy a zvuky, ale všechno je to naprosto prázdné a zbytečné. Naprosto.

A stálo to 175 milionů dolarů.