Recenze: Malé ženy [Little Women] - 80%

Nová adaptace (napsaná a režírovaná Gretou Gerwigovou) extrémně slavného (a starého) románu o osudech čtyř sester v dobách Americké občanské války.

Především si musím odbýt tu skutečnost, že knihu jsem samozřejmě nečetl a předchozí filmovou adaptaci jsem viděl, ale už zapomněl. Podle Wikipedie to ovšem vypadá, že tento nový film obsahuje jisté velmi radikální změny oproti předloze, takže se nemusíte bát, že byste se v kině nudili.

I když se děj odehrává především za války Jihu proti Severu, válka je jen jakési zlo v pozadí a vůbec ji neuvidíme. Nejvíce se na ději projevuje tím, že otec čtyř slečen někde bojuje a o domácnost se tudíž musí starat samotná matka (Laura Dernová) a děvčata, která dospívají v malé ženy.

I když jde o historický film, Gerwigová udělala maximum pro to, aby měl co říct současným divákům (a divačkám). To znamená, že se hrdinky i přes poněkud archaickou mluvu chovají velmi současně a dialogy jsou velmi živé a bleskové (občas to dokonce vypadá, že jsou improvizované). Film se nezvpírá dobovým zvyklostem (například nic nezmůže proti skutečnosti, že žena je de facto majetkem muže), ale dává jasně najevo, že ne všichni jsou s tím úplně spokojeni.


Velkou změnou oproti předloze je skutečnost, že přibyla meta-úroveň příběhu, spočívající v tom, že to, co se na plátně odehrává ve filmu Malé ženy, je ve skutečnosti děj knihy "Malé ženy", kterou napsala jedna ze sester na motivy svého života a snaží se ji udat u vydavatele. Což dosáhne až takové sofistikovanosti, že zjistíme, že některé ze scén, které jsme viděli, se "ve skutečnosti" té sestře nestaly a napsala je do knihy jen proto, že je to nezbytné pro komerční úspěch. Dosahuje to téměř kvality závěrečných scén Pokání a je to velmi chytré řešení problému s případnou zastaralostí předlohy.

Naprosto všichni ve filmu fantasticky hrají. Každá postava má jasně definovanou netriviální osobnost a touhy, které jsou víceméně pochopitelné. A v tom je bohužel největší problém filmu: "Více méně".

Totiž, ve snaze o sofistikovanost šla Gerwigová tak daleko, že tuto složitou story, trvající nejméně sedm let, vypráví napřeskáčku. Takže se po pár minutách filmu objeví titulek "o sedm let dříve", ale žádné podobné titulky už se dále nekonají a film skáče časem dopředu a dozadu zcela volně a bez varování, občas i několikrát za minutu. Tedy dvě postavy si něco říkají, pak je normální střih na jiné dvě postavy, které se baví o něčem jiném, a až po nějaké době nám z nějakého jejich letmé zmínky má dojít, že nyní se nacházíme o několik let dříve nebo později. Tedy například jedna souvislá tříminutová událost je rozdělena na tři minutové segmenty, z nichž třetí uvidíme na začátku filmu, první uprostřed filmu a druhý na konci.

Pro mě, neznalého předlohy, to bylo zpočátku velmi matoucí, neboť ať jsme právě v jakékoliv době, herečky a herci vypadají stále stejně a je zapotřebí se zorientovat podle toho, jak drahé šaty má právě kdo na sobě, kde kdo bydlí a jestli je někdo něčí nápadník, nebo už odvržený nápadník, nebo manžel. Vzhledem k tomu, že na začátku filmu není nikdo nijak představován a většina dialogů je velmi rychlá, trvalo mi asi 30 minut, než jsem si zapamatoval aspoň jména hlavních hrdinek a více než hodinu, než jsem se zorientoval v tom, kdo je čí nápadník a kolik jich která sestra měla. Můj typický myšlenkový proces vypadal takto: "X se dvoří Y? OK, nejsou si lhostejní, ale jak se seznámili? Který z těch mladíků to byl? Ten, co jí před hodinou kritizoval její literární dílo? O hodinu později: Aha, teď vidíme jejich seznámení a konečně to dává logický i emocionální smysl..."

Po pár desítkách minut to do sebe všechno zapadalo lépe a lépe a já byl z filmu nadšenější a nadšenější. Ovšem to nic nezmění na tom, že první čtvrtina až třetina (film má 135 minut) pro mě zůstala zahalena tajemným oparem a nejsem si úplně jistý, jestli chci film vidět znovu kvůli tomu, aby mi to do sebe lépe zapadalo od začátku.

Fanouškům předlohy nebo předchozích filmových / televizních zpracování to jistě tolik vadit nebude, ale já bych velmi ocenil, kdyby měl film pomalejší rozjezd, nebo kdyby v něm aspoň byly patřičné titulky, oznamující kdy a kde se právě nacházíme. Nepochybuji o tom, že pak my pro mě Malé ženy byly jedním z nejlepších filmů posledních měsíců a dokonalým příkladem toho, jak adaptovat historickou klasiku pro dnešní obecenstvo - podobně jako třeba Rozum a cit Anga Leeho.