Recenze: Volání divočiny [The Call of the Wild] - 60%

Bernardýn-kólie Buck je ukraden svému pánovi a odlifrován do Yukonu, kde musí ve sněhu tahat sáně s poštou a prožívat různá dobrodružství, až se ho konečně ujme hodný dědula (Harrison Ford) a Buck může v sobě objevit svůj zvířecí instinkt (a souložit s vlky).

Tato filmová adaptace se původní knihou inspiruje jen velmi volně. Je v ní méně brutálního dramatu, méně penisů, méně souložení s vlky a méně bílých mužů. Také je v ní více CGI, což byl pro mě úplně největší problém.


Hlavní hrdina je totiž ve všech (nebo skoro ve všech) záběrech digitálně animovaný, a i když vypadá většinou perfektně (až na chybějící penis), jeho pohyby nejsou vždycky realistické, dost často mě iritovaly a vytrhávaly mě z atmosféry filmu. Docela by mě zajímalo, co tomu budou říkat neplnoletí diváci, kteří jsou cílovou skupinou filmu (potenciálně brutální scény jsou značně omezeny nebo natočeny tak, aby v nich nebylo moc vidět) a jestli jim to bude vadit.

Díky CGI ovšem zvířata mohou svými obličeji projevovat lidské emoce, což je občas vtipné (Buck nemá svůj vnitřní hlas jako v knize).

Jinak je film slušným "dobrodružstvím ve starém stylu", s krásnými přírodními scénami, neutuchající hudbou (John Powell, kopírující svůj soundtrack k Jak vycvičit draka) a nejednou akční scénou, která je patřičně dravá i pro dnešní mládež, odkojenou videohrami.

Je zajímavé vidět Harrisona Forda přemístěného do škatulky "dědek nad hrobem", ale jeho role je menší, než by se zdálo z propagačních materiálů - vyskytuje se jen v polovině filmu.

Skoro bych byl radši, kdyby celá tahle podívaná byla kompletně animovaná a více stylizovaná. Animovaný Spirit (s velmi podobnou zápletkou) se mi líbil o poznání víc.