V roce 1970 se několik skupin feministek rozhodlo protestovat proti finále soutěže Miss World, které se konalo v Londýně. Toto je jejich příběh. Ale taky příběh o tom, že v roce 1970 poprvé vyhrála černá miss, a podruhé na ceremoniálu vystoupil americký komik Bob Hope.
Takhle shrnutě to nedává moc smysl, což byl můj záměr, neboť podobným způsobem nedává moc smysl celý tento film. Jeho vyvrcholení spočívá v tom (což není spoiler, neboť se to opravdu stalo), že uprostřed ceremoniálu začalo několik feministek v hledišti dělat rámus a házet na Boba Hopea pytlíky s moukou, čímž dostal patriarchát za vyučenou. Trvalo to asi 30 sekund.
Někoho napadlo udělat z toho celovečerní film, a navíc (kupodivu) lehkou, nezávaznou, nikoho neurážející komedii. Proto musel scenárista napsat několik dějových linek, především:
27.5.20
24.5.20
Recenze: #jsemtady [#jesuislà] - 80%
Stéphane (Alain Chabat) má kachní restauraci na francouzském venkově, je relativně úspěšným šéfkuchařem, ale něco mu v životě chybí. Například někdo, s kým by mohl mít nějaký smysluplný lidský vztah (nerozumí si ani s vlastní rodinou).
Při objevování kouzla Instagramu se náhodou seznámí s Jihokorejkou Soo a po nějaké době ho napadne, že se prostě sebere a zaletí za ní do Soulu. Což jí oznámí až když sedí v letadle a domnívá se, že na něj Soo bude čekat na letišti. Což se nestane, a Stéphane stráví na letišti mnoho hodin a posléze dní, aniž by se mu Soo ozvala. Mezitím se ale jeho hashtag #jsemtady i on sám stanou populárními...
Francouzská komedie #jsemtady je (zjednodušeně řečeno) směsí filmů Láska přes Internet a Terminál, ale nesnaží se otrocky kopírovat ani jeden z nich, a je lepší než oba zmíněné.
Při objevování kouzla Instagramu se náhodou seznámí s Jihokorejkou Soo a po nějaké době ho napadne, že se prostě sebere a zaletí za ní do Soulu. Což jí oznámí až když sedí v letadle a domnívá se, že na něj Soo bude čekat na letišti. Což se nestane, a Stéphane stráví na letišti mnoho hodin a posléze dní, aniž by se mu Soo ozvala. Mezitím se ale jeho hashtag #jsemtady i on sám stanou populárními...
Francouzská komedie #jsemtady je (zjednodušeně řečeno) směsí filmů Láska přes Internet a Terminál, ale nesnaží se otrocky kopírovat ani jeden z nich, a je lepší než oba zmíněné.
21.5.20
Recenze: Malá lež [The Farewell / 别告诉她] - 40%
Do čínského města se sjíždí velmi rozvětvená rodina (jejíž někteří členové žijí v USA a jiní v Japonsku), aby se rozloučila s babičkou, která má rakovinu a zbývají jí údajně jen tři měsíce života. Babička ale pravdu o svém zdravotním stavu nezná, a domnívá se, že se celá rodina sjela kvůli svatbě mladého vnuka.
Malá lež je film podle osvědčeného schématu: Schází se mnohočlenná rodina, která se dlouho nesetkala a její členové k sobě nemají vždycky nejlepší vztahy. Oficiálně je to komedie, a párkrát jsem se při ní mírně pousmál - téměř vždy tomu, co říkala a dělala mírně praštěná a stále energická babička. Ovšem nebylo to zdaleka dost na to, abych se při filmu nenudil.
Malá lež je film podle osvědčeného schématu: Schází se mnohočlenná rodina, která se dlouho nesetkala a její členové k sobě nemají vždycky nejlepší vztahy. Oficiálně je to komedie, a párkrát jsem se při ní mírně pousmál - téměř vždy tomu, co říkala a dělala mírně praštěná a stále energická babička. Ovšem nebylo to zdaleka dost na to, abych se při filmu nenudil.
19.5.20
Recenze: Emma. (2020) - 70%
Emma Woodhousová je krásná, inteligentní a slušně zajištěná mladá slečna na anglickém venkově někdy na počátku 19. století. Je mírně rozmazlená a neustále by ráda tlačila lidi kolem sebe (převážně chudší a méně inteligentní) do činů, které jsou pro ně podle ní nejlepší. Což se ne vždycky ukáže být dobrým nápadem.
Kniha Jane Austenové "Emma" byla zfilmována už několikrát. Někdy "normálně", někdy "experimentálně zmodernizovaně". Nejnovější verzi režírovala (jako filmový debut) slavná fotografka Autumn de Wildeová. To znamená, že některé záběry polaskají oko, ale rozhodně nejde o takové vizuální exhibice, jaké naznačovaly plakáty tohoto filmu. A něco podobného platí pro většinu aspektu tohoto filmu. Jsou fajn, ale nic úžasného.
Kniha Jane Austenové "Emma" byla zfilmována už několikrát. Někdy "normálně", někdy "experimentálně zmodernizovaně". Nejnovější verzi režírovala (jako filmový debut) slavná fotografka Autumn de Wildeová. To znamená, že některé záběry polaskají oko, ale rozhodně nejde o takové vizuální exhibice, jaké naznačovaly plakáty tohoto filmu. A něco podobného platí pro většinu aspektu tohoto filmu. Jsou fajn, ale nic úžasného.
15.5.20
Recenze: Poslouchej - 60%
Adam (Aleš Bílík) a Eliška (Kristýna Podziková) spolu žijí ve vztahu, který po pár letech už moc nefunguje. Takže si Adam vezme v práci volno, aby se vydali na společnou dovolenou na venkov a slepili, co se dá.
Český film Poslouchej rozhodně není triviální záležitost, přináší něco, co je v dnešních českých filmech vzácné, a není úplně debilní. Pokud vám takové stručné hodnocení stačí, pak vám doporučuji nic dalšího o filmu nečíst, nedívat se na trailery a upalovat do kina. Protože pokud o filmu nebudete předem nic vědět, je to bonus.
Český film Poslouchej rozhodně není triviální záležitost, přináší něco, co je v dnešních českých filmech vzácné, a není úplně debilní. Pokud vám takové stručné hodnocení stačí, pak vám doporučuji nic dalšího o filmu nečíst, nedívat se na trailery a upalovat do kina. Protože pokud o filmu nebudete předem nic vědět, je to bonus.
12.5.20
Recenze: Lov (2020) [The Hunt] - 50%
Partička lidí, kteří se navzájem neznají, se probouzí někde v lese, nachází bednu plnou zbraní a záhy je začne někdo zabíjet. Začíná lov!
Filmy na téma "partička lidí je někým / něčím lovena" tu jsou již mnoho desetiletí a budou tu nadále. Má cenu dívat se zrovna na tenhle? Odpověď na tuto otázku není triviální.
Film má především celkem originální twist, spočívající v tom, že "lovci" nejsou tradiční "zvrhlí milionáři", ale "morálně nadřazení liberálové", kteří po celých USA pochytali různé "vidláky, konspirační teoretiky a fanatiky přes zbraně" a nyní je chtějí lovit. "Lov" se ovšem poměrně brzy změní v cosi jako "férový boj skupiny proti skupině", přičemž téměř všichni na obou stranách jsou líčeni jako směšní a neschopní idioti! To znamená, že zatímco "lovení" mluví o "globalist cucks who run the deep state", "lovci" se navzájem varují před špatným používáním genderů a "cultural appropriation", a mají jako bojového poradce (protože sami zbraním moc nerozumí) chlapíka, který byl bojovým poradcem při natáčení filmu Slzy slunce...
Filmy na téma "partička lidí je někým / něčím lovena" tu jsou již mnoho desetiletí a budou tu nadále. Má cenu dívat se zrovna na tenhle? Odpověď na tuto otázku není triviální.
Film má především celkem originální twist, spočívající v tom, že "lovci" nejsou tradiční "zvrhlí milionáři", ale "morálně nadřazení liberálové", kteří po celých USA pochytali různé "vidláky, konspirační teoretiky a fanatiky přes zbraně" a nyní je chtějí lovit. "Lov" se ovšem poměrně brzy změní v cosi jako "férový boj skupiny proti skupině", přičemž téměř všichni na obou stranách jsou líčeni jako směšní a neschopní idioti! To znamená, že zatímco "lovení" mluví o "globalist cucks who run the deep state", "lovci" se navzájem varují před špatným používáním genderů a "cultural appropriation", a mají jako bojového poradce (protože sami zbraním moc nerozumí) chlapíka, který byl bojovým poradcem při natáčení filmu Slzy slunce...
2.5.20
Paní Fuková
(Tento post není o filmu)
Včera byl první Máj, lásky čas, takže jsem se vydal k Máchově soše se psy:
Mimochodem, to vpravo je Adolf, někteří ho možná ještě neznáte.
A s manželkou:
Ano, mám čerstvě manželku. Jmenuje se Ilča (tedy občanským jménem Ilona) Fuková. Známe se rok, je z Plzně, je učitelka a je to bezva. Je to dokonce tak bezva, že to ve mně vzbuzuje jistou (velmi mírnou) depresi. Totiž:
Podobně jako asi většina lidí jsem se většinu svého života snažil najít někoho, se kým si budu dlouhodobě dokonale rozumět. A protože skutečně dokonale rozumět (v exaktně gramatickém smyslu toho slova) si nemůže nikdo s nikým, bylo to hledání ve skutečnosti o tom, aby ta míra porozumění byla dostatečně velká. Tak velká, abych si mohl říct "Jo, teď si rozumíme tak dobře, že to s jinou už líp nepůjde." Což si, logicky, nemohu říct předtím, než poznám všechny ostatní ženy na světě, se kterými bych potenciálně někdy mohl žít. Což, logicky, nikdy nepoznám... Takže to ve skutečné skutečnosti bylo o hledání někoho, s kým si budu rozumět tak dobře, že není pravděpodobné, že bych mohl potkat někoho, s kým bych si rozuměl líp. Což zní hrozně neromanticky a nikdy dříve jsem si to v hlavě takhle doslovně neformuloval, ale bylo to tak (a odvážím se tvrdit, že to tak je u většiny lidí, ať si to racionálně uvědomují nebo ne).
Ta "mírná deprese" pramení z toho, že se mi shodou náhod (nebo čeho) podařilo po 30 letech hledání "té pravé" najít ženu, se kterou si rozumím nesrovnatelně lépe než se všemi předchozími. Po 30 letech! Poté, co jsem se už skoro smířil s tím, že partnerku podle svých představ najít nemohu, neboť pokud vůbec existuje, žije někde daleko, nebo je šťastně zadaná. A už jsem to skoro vzdal. Tu depresi nemám kvůli sobě, ale kvůli ostatním lidem, se kterými se třeba kamarádím, kteří jsou z mého pohledu fajn, a kteří také hledají "tu pravou" / "toho pravého" a spokojují se s málem, protože jsou přesvědčeni o tom, že "toho opravdu pravého / opravdu pravou" nikdy nenajdou. A často mají pravdu, i když jsou třeba jejich nároky výrazně "normálnější" (a tudíž kompatibilnější s vícero exempláři opačného pohlaví), než ty moje. Neboť takhle funguje pravděpodobnost. Což je smutné.
Pravděpodobnost mi tedy přihrála Ilču (a Ilče přihrála mě). Přes Tinder. Náhodou jsme oba zadali dost velký kilometrový limit (Praha - Plzeň). Náhodou Ilča zadala věkový limit "až do 50 let" (kdyby zadala "do 49", neseznámili jsme se). Náhodou jsme stejní ve spoustě věcí, které většině ostatních lidí připadají divné až zvrácené. A nevadí nám, že se ostatní diví tomu, jaké divné až zvrácené věci spolu děláme. Například:
Co jsem vlastně chtěl tímhle postem říct? Shrňme si to:
P.S: Ilča je skutečně moje první "paní Fuková", neboť ta předchozí byla "paní Fuková Hložková".
Včera byl první Máj, lásky čas, takže jsem se vydal k Máchově soše se psy:
Mimochodem, to vpravo je Adolf, někteří ho možná ještě neznáte.
A s manželkou:
Ano, mám čerstvě manželku. Jmenuje se Ilča (tedy občanským jménem Ilona) Fuková. Známe se rok, je z Plzně, je učitelka a je to bezva. Je to dokonce tak bezva, že to ve mně vzbuzuje jistou (velmi mírnou) depresi. Totiž:
Podobně jako asi většina lidí jsem se většinu svého života snažil najít někoho, se kým si budu dlouhodobě dokonale rozumět. A protože skutečně dokonale rozumět (v exaktně gramatickém smyslu toho slova) si nemůže nikdo s nikým, bylo to hledání ve skutečnosti o tom, aby ta míra porozumění byla dostatečně velká. Tak velká, abych si mohl říct "Jo, teď si rozumíme tak dobře, že to s jinou už líp nepůjde." Což si, logicky, nemohu říct předtím, než poznám všechny ostatní ženy na světě, se kterými bych potenciálně někdy mohl žít. Což, logicky, nikdy nepoznám... Takže to ve skutečné skutečnosti bylo o hledání někoho, s kým si budu rozumět tak dobře, že není pravděpodobné, že bych mohl potkat někoho, s kým bych si rozuměl líp. Což zní hrozně neromanticky a nikdy dříve jsem si to v hlavě takhle doslovně neformuloval, ale bylo to tak (a odvážím se tvrdit, že to tak je u většiny lidí, ať si to racionálně uvědomují nebo ne).
Ta "mírná deprese" pramení z toho, že se mi shodou náhod (nebo čeho) podařilo po 30 letech hledání "té pravé" najít ženu, se kterou si rozumím nesrovnatelně lépe než se všemi předchozími. Po 30 letech! Poté, co jsem se už skoro smířil s tím, že partnerku podle svých představ najít nemohu, neboť pokud vůbec existuje, žije někde daleko, nebo je šťastně zadaná. A už jsem to skoro vzdal. Tu depresi nemám kvůli sobě, ale kvůli ostatním lidem, se kterými se třeba kamarádím, kteří jsou z mého pohledu fajn, a kteří také hledají "tu pravou" / "toho pravého" a spokojují se s málem, protože jsou přesvědčeni o tom, že "toho opravdu pravého / opravdu pravou" nikdy nenajdou. A často mají pravdu, i když jsou třeba jejich nároky výrazně "normálnější" (a tudíž kompatibilnější s vícero exempláři opačného pohlaví), než ty moje. Neboť takhle funguje pravděpodobnost. Což je smutné.
Pravděpodobnost mi tedy přihrála Ilču (a Ilče přihrála mě). Přes Tinder. Náhodou jsme oba zadali dost velký kilometrový limit (Praha - Plzeň). Náhodou Ilča zadala věkový limit "až do 50 let" (kdyby zadala "do 49", neseznámili jsme se). Náhodou jsme stejní ve spoustě věcí, které většině ostatních lidí připadají divné až zvrácené. A nevadí nám, že se ostatní diví tomu, jaké divné až zvrácené věci spolu děláme. Například:
Na společném nákupu |
- Konečně mám paní Fukovou.
- Ať hledáte jakkoliv dlouho a jste jakkoliv spokojeni, z čistě matematického hlediska je téměř jisté, že pro vás někde existuje někdo lepší. Tragédie je v tom, že nemůžete vědět, zda ho někdy v životě potkáte a zda vám tudíž stojí za to dále hledat. Já už vím, že jsem našel, dál nehledám, a přál bych vám totéž, neboť je to super pocit.
- Pokud máte dost silný žaludek na to, abyste se probrodili hromadou sraček, Tinder funguje.
P.S: Ilča je skutečně moje první "paní Fuková", neboť ta předchozí byla "paní Fuková Hložková".
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)