Prázdninová várka společenských her (a jedna RPG)

Vzhledem k tomu, že filmových premiér je pramálo a jsou to většinou divné nezávislé artfilmy nebo dokumenty, přináším vám po nedávném úspěšném postu pár dalších zajímavých společenských her na dlouhé letní večery:

Sanctum

Občas dojde k tomu, že herní designér vymyslí, jak adaptovat nějakou svou oblíbenou videohru do podoby stolní hry, dlouho se piplá s pravidly, aby hra byla dokonalá, ale nepodaří se mu získat práva na pojmenování své hry podle její předlohy, takže ji musí vydat pod jiným názvem.

Filipu Nedukovi se to povedlo hned dvakrát. Nejdřív přišel s hrou Adrenaline, která je inspirována klasickými multiplayer FPS videohrami jako Quake nebo Overwatch. A nedávno uvedl novou hru Sanctum, která je inspirována videhrami Diablo. A to tak, že hodně. Včetně základních modrých a červených resourců v kulatých nádobách a anděla, který vám cestou občas nadpřirozeně pomůže.

Dva až čtyři klasičtí fantasy hrdinové se vydávají na cestu k prokleté katedrále, kde byl probuzen pekelný Lord Diablo Malghazar. Cestou musejí pozabíjet co nejvíce menších příšer, aby se dostatečně vybavili / vylevelovali.

Základní princip hry spočívá v tom, že každý nepřítel má na své kartě obrázek jedné nebo více již hozených kostek a váš hrdina musí na svých kostkách hodit stejná čísla (tedy nikoliv "co nejvíce", ale tatáž čísla, která jsou na kartě nepřítele). Za úspěšné zabití nepřátel pak hrdina získává jednak trvale vylepšené schopnosti a druhak spoustu různého vybavení, které může držet v ruce / obléknout si na různé části těla. Všechny tyto bonusy mu umonují různě modifikovat jeho hody kostkami a tudíž snadněji zabíjet silnější a silnější nepřátele a nakonec i Lorda Diabla Malghazara. Přitom hodnoty nepřátelský kostek vidíte předtím, než se rozhodnete na nepřítele zaútočit, takže je možno docela složitě strategizovat a nespoléhat jen na štěstí.

Systém boje a levelování je originální a velmi dobře vymyšlený. Váš hrdina může kdykoliv odpočívat (třeba i po každém boji), ale nedporučuje se to, protože ti hráči, kteří odpočívají méně, stihnou zabít více potvor a více se vylevelovat. Závěrečná megabitva všech proti Malghazarovi totiž začne krátce poté, co se do jeho katedrály dostane první z hráčů, bez ohledu na to, kde jsou ostatní. Sanctum je originální i v tom, že jde o kompetitivně / kooperativní hru. Hrdinové si nemohou navzájem nijak přímno ublížit, ale mohou si ztěžovat život tím, že si navzájem "vyžírají" nejlukrativnější monstra k zabití a okradení a snaží se dostat k Mlghazarovi jako první.

A závěrečná bitva s Malghazarem je bohužel největším problémeme této hry. Poté, co většinu hry strategizujete a pečlivě si připravujete schopnosti i výstroj, čeká vás závěrečný souboj, ve kterém jde jen o to, abyste vydrželi určitý počet náhodných nepřátelských útoků (speciálních karet), které vám většinou způsobují brutální poškození. Definitivní výherce je navíc určen podle toho, kolik kterému hrdinovi zůstane životů (z původních deseti) na konci hry (pokud přežije). Nezřídka proto celou hru rozhodne pouze to, zda si v posledním kole vytáhnete nepřátelskou kartu "Uber 1 život" nebo "Uber 3 životy". Navíc, i když se s Malghazarem střetnou všichni hráči současně, bojuje s ním každý zcela zvlášť a nezávisle, jako kdyby se každý nacházel jinde, u jiné přiíšery.

Je to docela škoda, protože kdyby byl nějak lépe vymyšlen finální souboj, hra Sanctum by pro mě byla horkým kandidátem na hru roku.

Odysea: Společně k deváté planetě

Jak už mi vysvětlili dva různí lidé, tato hra (původní název Die Crew) je něco jako mariáš, ale kooperativní a s misemi.

Podobně (ale ne úplně stejně) jako v mariáši 2-5 hráčů hraje "štychy". Zásadní změna oproti mariáši spočívá v tom, že hra má 50 misí a v každé z nich musíte odehrát jisté štychy v jistém pořadí a za učitých speciálních podmínek. Hráči musejí spolupracovat a společně všichni vyhrát nebo prohrát, ale nesmějí spolu nijak komunikovat o tom, jaké karty mají v ruce. Každý z nich může pouze jednou během mise vynést speciální kartu, jejímž prostřednictví ostatním hráčům sdělí nějakou omezenou informaci o kartách ve své ruce.

Musím ocenit odvahu, se kterou autor hry vzal zcela abstraktní hru (která by se bez větších problémů dala hrát se standardními hracími kartami a pár speciálními žetony) a narouboval na ni motiv nebezpečné a epické kosmické výpravy. Funguje to ale překvapivě dobře.

Odysea vám vlastně nabízí 50 odlišných herních variant na podobné téma, ale tyto varianty jsou seřazeny podle obtížnosti do jednoho dlouhého questu, ve kterém musíte každou z 50 misí opakovat tak dlouho, dokud neuspějete, a vedete si o tom lodní deník. Pokud se vám do toho nechce, můžete kdykoliv hrát kteroukoliv z 50 misí, podle nálady.

Základní herní pravidla jsou určena pro 3-5 hráčů, ale hra obsahuje i variantu pro pouhé 2 hráče, kdy jeden z lidských hráčů ovládá současně kapitána mise a umělou inteligenci, která hraje s polovinou odkrytých karet. Je to vymyšleno velmi dobře, ale počítejte s tím, že čím méně hráčů hraje, tím je hra jednodušší a tím déle trvá, než se dostanete k misím, u kterých se pořádně zapotíte.

Podle BGG jde o nejlepší kooperativní společenskou hru roku 2019 a musím ocenit, kolik herních variant (vyžadujících zcela rozdílné strategie) se podařilo vytěžit z tak jednoduchého nápadu.

Pozor, v oficiálním českém manuálu je drobná chyba. Dole na straně 19 je věta ("Před prvním štychem může jeden člen posádky..."), která na toto místo nepatří a způsobí, že je hra dvou hráčů až nesmyslně snadná.

Tzolk'in: Mayský kalendář

V této hře 2-4 hráči představují dávné mayské náčelníky, kteří se chtějí co nejvíce zalíbit bohům, za kterýmžto účelem musejí sklízet, krmit své obyvatele a předkládat bohům oběti.

Princip hry Tzolk'in v kostce: Na herním plánu je pět ozubených kol, na jejichž zuby mohou hráči pokládat své dělníky (figurky). Na začátku hry tři, později až šest.

V každém svém tahu musí hráč udělat přesně jednu z následujících dvou akcí:

A) Položí jednoho nebo více svého dělníka na libovolná kola a nic dalšího se nestane.

B) Vezme jednoho nebo více svých dělníků z libovolného množství kol, přičemž se provedou akce, odpovídající políčkům hracího plánu, u kterého dělníci stáli.

T.j. pokud hráč nemá žádné dělníky ve hře, musí provést A), pokud nemá žádné v ruce, musí provést B).

Poté, co všichni hráči provedou své akce, cetrální ozubené kolo je otočeno o jeden dílek proti směru hodinových ručiček, čímž se všech pět herních kol otočí o jeden dílek po směru hodinových ručiček.

Vzhledem k tomu, že pokládání dělníků na kola stojí tím více, čím více k "lepším" políčkům je vyložíte, a vzhledem k tomu, že se po každém tahu dělníci posunují k "lepším" políčkům, je výhodné nechat dělníky na kolech co nejdéle. To ovšem ne vždycky jde a čas vás tlačí (hra trvá přesně jedno otočení centrálního kola, tj. 28 tahů).

Velmi důležitá je také skutečnost, že již obsazená políčka na kolech se "přeskakují" zdarma, takže je většinou výhodné pokládat své dělníky na kola, na kterých již nějací jiní stojí.

Tzolk'in je jednou z těch her, u kterých - i když si pečlivě přečtete pravidla - nebudete mít při první partii představu, co byste vlastně měli dělat a jaká je optimální herní strategie. Teprve při dalších partiích začnou vyplouvat na povrch jisté souvislosti a budete schopni plánovat na několik tahů dopředu.

Kromě unikátního mechanismu s otáčejícími se ozubenými koly oceňuji na této hře především skutečnost, že má naprosto minimální náhodnost. Nehází se žádnými kostkami a po prvotním vyložení náhodných karet se stavbami dojde k jediné náhodné akci pouze v přesné polovině hry, při vyložení pokročílých staveb. Jinak od prvního do posledního tahu neexistuje ve hře žádná náhoda a pokud soustavně prohráváte (což se mi bohužel stává), nemůžete si stěžovat, že vám štěstí nepřálo.

Tzolk'in je výborná hra pro logické puristy, ale pokud ji chcete hrát s nezasvěcenými hráči, buďte připraveni na to, že z první partie nebudou moc mít. A partie jsou poměrně dlouhé.

A na závěr něco trochu jiného:

Thousand Year Old Vampire

Pokud vás zaujala minimalistická RPG o Baronu Prášilovi, o které jsem se před lety zmiňoval, pravděpodobně vás zaujme i podobně minimalistická RPG o upírovi, který žije mnoho staletí, Thousand Year Old Vampire (PDF k downloadu nebo vázaná kniha k zaslání poštou).

Jde o hru pro jednoho hráče (s variantou pro více hráčů), nebo spíš o návod, jak sepsat epický upírský příběh, buď během několika hodin nebo několika týdnů (takže výsledkem je buď krátká povídka nebo román).

Na začátku si nadefinujete svého upíra, nějaký jeho majetek, schopnosti, základní historii a lidi kolem něj, a pak házíte kostkami a listujete knížkou vpřed a vzad, abyste věděli, co se obecně děje, a snažili se na to naroubovat věci, které víte o svém konkrétním upírovi, vytvářeli nové věci a dramaticky ničili ty staré.

Základní pravidla hry jsou velmi jednoduchá a většina knihy pozůstává z odstavců, popisujících různé náhodné události. Inovace spočívá v tom, že tyto události jsou popisovány velmi obecně, například "Přítel tě zradil. Ztrácíš jeden majetek. Získáváš vlastnost Drásavý smutek". Je pak plně na vás, abyste se rozhodli, který z vašich existujících přátel vás zradil, kterou z věcí v kolonce "majetek" ztratíte (zlatou minci po otci, svůj parník nebo své rodinné sídlo?), jak popíšete událost, při které jste o tu věc přišli, a jak to vedlo k vašemu Drásavému smutku. Někdy později pak můžete narazit na odstaveček "Utekl jsi před lovci upírů do nového místa. Proč? Použij jednu svou vlastnost." a opět je na vás, abyste si do deníku zapsali, proč přesně jste utekli a jak se při tom projevila která vaše vlastnost (například ten Drásavý smutek). A "lovci upírů" nemusí být vesničané s videlmi, ale také třeba motorkáři, muži v černém, vlkodlaci nebo spolužáci ve škole.

Je nezbytné zdůraznit, že naprostou většinu vlastností, postav, majetků a dalších věci ve hře si můžete vymýšlet zcela jak se vám zachce. A i ty, které jsou předdefinované (viz Drásavý smutek), jsou tak obecné, že jsou použitelné prakticky kdykoliv a kdekoliv. Tudíž není nejmenší problém hrát tuto hru jako upír v době kamenné, upír na divokém západě nebo upír na základně na Marsu ve 22. až 27. století. Není nejmenší problém hrát Tisíciletého upíra několikrát po sobě a vytvořit pokaždé zcela odlišný příběh, s odlišnými osudy a dilematy.

Základem hry je také skutečnost, že během staletí upír zapomíná, pamatuje si jen omezený počet věcí a když poznává nové, musí některé staré zapomenout. O tom, které zapomene, a co to pro něj znamená, rozhoduje opět výhradně hráč. Upír (jako herní postava) o tom zapomínání neví, probíhá z jeho pohledu zcela organicky a vyplývají z toho pro něj různá překvapení.

Za zmínku také stojí, že celá kniha má naprosto fantastickou grafickou úpravu (s "dobovými" upírskými ilustracemi) a vyskytuje se v ní i T.G. Masaryk (na straně 148).

K hraní potřebujete pouze knihu, dvě kostky (ani ty ne, stačí náhodně píchat prstem do stránky s čísly) a papír s tužkou nebo (mnohem lépe) word procesor, ve kterém můžete prohazovat odstavce a měnit odstavce.

Zaručuji vám, že výsledkem každé vaší partie bude něco lepšího než Twilight.