Recenze: Šarlatán - 80%

Jan Mikolášek (1889 - 1973) byl český bylinkář a léčitel, který ve 30. - 50. letech získal značnou popularitu díky svým až zázračným úspěchům. Dokázal totiž určit přesnou diagnózu a správnou léčbu jen na základě letmého nahlédnutí do vzorku moči (aniž by pacianta vůbec potkal)! Mikolášek léčil slavné osobnosti, politické prominanty (nacisty i komunisty) a nakonec se mu jeho věhlas stal osudným a komunisti si na něj došlápli ve vykonstruovaném politickém procesu.

To je, pokud se mi podařilo zjistit, objektivní pravda, kterou se inspiroval nový film Agnieszky Hollandové Šarlatán. Mikoláška v něm hraje Ivan Trojan (který mu není ani vzdáleně podobný) a jeho syn Josef (v mnoha flashbackových scénách).

Film nám představuje Mikoláška jako značně vyšinutého člověka, který s největší pravděpodobností má nadpřirozené schopnosti (možná od Boha, možná od přírody), až nelidsky prahne po léčení nemocných mas a politiku cíleně zcela ignoruje - dokud ho politika nedostihne. Ve filmu se docela odvážným způsobem prolíná křesťanství (Mikolášek má zvláštně intenzivní vztah k Ježíšovi) a homosexualita (intimní vztah Mikoláška s jeho slovenským asistentem). A moč a uniformy. Vlastně, jako jediný další český film, ve kterém se sešlo dohromady tolik uniforem, moči a homosexuality, mě napadá Daddy's Iron Rule: Firm Hand, Hard Cocks.

Oba Trojani jsou v hlavních rolích skvělí a působí vlastně velmi bizarně, že tentýž herec předváděl před pár měsíci v jiném filmu (Bourák) toto. Film rozhodně nebyl laciný, ale je natočen spíše komorně, s minimalistickou kamerou a hudbou a bez nějakých šílených audiovizuálních nápadů. Působí jako velmi kvalitní televizní film a nemyslím to hanlivě.

Totiž, i když má Šarlatán polskou režisérku, jde bezesporu především o český film (v koprodukci s několika jinými zeměmi) a od většiny českých filmů se zásadně odlišuje: Má fungující dramatickou stavbu, dějí se v něm věci, které mají svůj důvod, postavy procházejí nějakým vývojem a mají svou motivaci... Prostě aspekty, které automaticky od filmů očekávám, ale v českých filmech se velmi často vůbec nevyskytují.

Za největší slabinu Šarlatána pokládám scénář (Marek Epstein). Nejdříve jsem se domníval, že některá dramaticky slabší místa byla nezbytná, protože "tak to prostě ve skutečnosti bylo" a Epstein nechtěl příliš měnit historickou realitu. Ale později jsem se dozvěděl, že ve skutečnosti spousta z toho byla úplně jinak (např. soudní přelíčení bylo kvůli něčemu jinému, gay asistent vůbec neexistoval...?), čímž scénář v mých očích značně klesl. Když už se Epstein nemusel držet historických skutečností, mohl se jich zajisté nedržet takovým způsobem, aby napsal něco kvalitnějšího.

I přesto je ale Šarlatán slušným filmem, plně srovnatelným s kvalitní evropskou produkcí. Což z něj činí v naší zemi smutnou výjimku.

P.S: Jestli měl Mikolášek nadpřirozené schopnosti, nebo to všechno byla jen zvláštní náhoda, tím se film vůbec nezabývá a je to tak dobře.