Recenze: Mank - 60%

Nový film Davida Finchera (pro Netflix) vypráví příběh o tom, jak vznikal film Občan Kane. Vlastně ne, jinak: Vypráví film o tom, proč se scenárista Herman Mankiewicz, alias Mank, rozhodl napsat scénář Občana Kanea právě tak, jak ho napsal. Což je důležité. Neboť o natáčení Občana Kanea není v Mankovi zhola nic a Orson Welles je v něm jen pár minut. Mank chce být spíše výpovědí o tom, jak fungoval Hollywood ve 30. letech, než výpovědí o životě alkoholického scenáristy.

Nejjednoduššeji si odbydeme to, jak Mank vypadá. Fincher sice natáčel digitálně, ale rozhodl se celý film vizuálně pojmout v černobílém stylu Občana Kanea (až na širokoúhlý formát). Včetně podobného obrazového kontrastu, svícení, kamerových úhlů atd. Má to své kouzlo, ale není to tak úžasný nápad, jak by se mohlo zdát z traileru. Poměrně brzy to přestane být zajímavé a místy je to dokonce na obtíž, když některé detaily obrazu nejsou dostatečně zřetelné.

Občan Kane (1941) bývá často označován za "nejvýznamnější film světové kinematografie" a rozhodně je zajímavé podívat se na něj a vidět, kolik je v něm na tehdejší dobu inovativních audiovizuálních a scenáristických postupů, které se v nezměněné podobě používají do dneška. A než se budete dívat na Manka, tak rozhodně musíte Občana Kanea vidět, nejlépe těsně předtím. Jinak totiž vůbec nebudete tušit, o čem film je a o čem ti lidé na plátně mluví.

Problém vidím v tom, že ani pozorné sledování Občana Kanea pro vychutnání Manka nestačí. Divák musí být také poměrně slušně obeznámen s Hollywoodem tehdejší doby a s lidmi, kteří v něm něco znamenali. Například David O. Selznick, Louis B. Mayer, W. R. Hearst, Irving Thalberg... Tito (a mnozí další) se ve filmu objevují aniž by byli pořádně představeni, řeknou kulometným stylem nějaký složitý bonmot, který divákovi má dávat smysl, a než si ho divák přebere, následují další dva bonmoty někoho jiného. Došlo mi například, že ten "Charlie", který hraje na večírku na klavír a řekne několik vět, měl být Charlie Chaplin, ale jsem si naprosto jist, že mi nejméně 50 dalších podobných sofistikovaných narážek zcela uniklo. Myslím, že se nějak podobně musela cítit třeba Mirka Spáčilová při sledování Ready Player One.

Polovina filmu jsou flashbacky, ve kterých sledujeme, co se (mnoho let před prací na scénáři Občana Kanea) Mankiewiczovi přihodilo a jak to ovlivnilo jeho scénář. Tedy například: Před pěti lety měl intenzivní zážitek s volebním vydíráním a mediálním magnátem s mladou milenkou, proto do scénáře Kanea napsal zápletku, která je o tomtéž. A musím říct, že mi to nepřišlo nijak extra zajímavé nebo zajímavě natočené (bez ohledu na to, do jaké míry to byla pravda).

Herci rozhodně nejsou špatní. Titulní roli ztvárnil Gary Oldman, líbil se mi Charles Dance jako ne úplně černobílý Hearst a s mírným překvapením jsem dokonce konstatoval, že Amanda Seyfriedová docela umí hrát (Hearstovu milenku). Problém mám spíš s tím, že jejich postavy nejsou moc zajímavě napsané a většinu filmu se drží své původní definice, bez jakékoliv změny. Takže například titulní hrdina od začátku do konce filmu (když není ožralý) jen chrlí své sofistikované bonmoty a je vidět, že je hrozně pyšný na svůj nadřazený intelekt. Je možné, že Mankiewicz opravdu takový byl, ale je fádní dívat se na to 140 minut.

Nemohu nevzpomenout na Burtonův film Ed Wood (ve kterém mimochodem vystupuje Orson Welles přibližně stejně dlouho jako v Mankovi). Ten byl také černobílý, také byl poctou starému Hollywoodu, ale byl (většinou) zábavný a zcela pochopitelný i pro diváka, který o Edu Woodovi nebo Bélovi Lugosim nikdy neslyšel. Scéna setkání Eda Wooda s Orsonem Wellesem v něm bylo jen krátkým bonusem pro diváka, který je "více v obraze". Mank je celý určený pouze divákovi, který je "více v obraze". A já, obávám se, nebyl dostatečně v obraze.

Mohl jsem si užívat ty narážky, které jsem pochopil. Mohl jsem mít radost z toho, že lahev z opilcovy ruky vypadne stejným způsobem jako skleněná koule v Občanu Kaneovi. Mohl jsem mít radost z toho, že se v Mankovi občas objevují blikající kolečka v pravém horním rohu obrazu (zeptejte se prarodičů). Mohl jsem ocenit, že se Trent Reznor a Atticus Ross pokusili složit něco, co připomíná Bernarda Herrmanna. Ale zdaleka mi to nestačilo a měl jsem většinu filmu intenzivní pocit, že pro tenhle film nejsem dost filmově vzdělaný. Kdo ale potom je? (To je řečnická otázka.)