Recenze: WW84 - 30%

Abyste nebyli zmateni: Pod názvem WW84 se neskrývá mazadlo nebo čistidlo na boty, nýbrž pokračování comicsového filmu Wonder Woman (2017). Původně se o něm mluvilo pod názvem "Wonder Woman 1984", ale jeho definitivní titul je WW84 (v úvodních i závěrečných titulcích).

Na WW84 mi vadilo všechno to, co mi vadilo na předchozí Wonder Woman, a většina z toho v ještě větší míře. (Budou následovat spoilery.)

Film je opět strašně dlouhý (dvě a půl hodiny) a opět ve mně vzbuzoval intenzivní dojem, že se nikdo z jeho tvůrců nesnažil, neměl žádné zajímavé nápady ani potřebné řemeslné schopnosti, ale všichni měli k dispozici spoustu peněz. Takže ty peníze jsou na filmu vidět, ale nepomohly tomu, aby se film stal zajímavým. Naopak, kdyby byl přesně tentýž scénář natočen se stokrát nižším rozpočtem, bavil bych se při výsledku pravděpodobně podstatně víc. Takhle nemohu říct, že "WW84 má nejhorší triky jaké jsem letos viděl" a musím se spokojit s tvrzením "WW84 má nejhorší triky jaké jsem letos viděl ve filmu s devíticiferným dolarovým rozpočtem". Jakmile má dojít k nějaké akční scéně (což se myslím stane v celém filmu třikrát), herci se promění v odporné digitální panáky a houpání se na magickém lase vypadá povážlivě hůř než v Raimiho Spider-Manovi (2002).

Scénář je unikátní v tom, že je zhola nesmyslný a současně zcela předvídatelný. S dlouhými dialogy, které jedou na autopilota a předem víte, co se bude říkat. Padouchem je jednak mladá verze Donalda Trumpa, která se "promění v kámen plnící přání" (opravdu, a ne, nemůžu to vysvětlit) a pak nerdy vědkyně, která přestane být nerdy a změní se v geparda. Vyvrcholení filmu pak spočívá v tom, že všichni lidé na světě mohou mít jedno přání (každý jiné), které se jim všem splní. Což by vydalo na samostatný celovečerní film, ne-li tisícidílný seriál (co se stane, pokud jsou dvě z těch miliard přání ve vzájemném rozporu?), ale ve WW84 je to jen jakási vedlejší drobnost, ze které má vyplynout, že když nebudeme hamižní a nebudeme si nic přát, budeme se všichni mít dobře. Pokud v tom plnění přání a následných kletbách byl nějaký systém, neodhalil jsem ho, neboť některé postavy měly přání, která se jim nesplnila, a jiným se přání plnila, i když už je měli vypotřebovaná.

Ve filmu je ještě výrazně méně humoru než v prvním dílu a je většinou vzácně nevydařený. Při improvizacích Kristen Wiigové jsem vzpomínal na Krotitele duchů (2016) (nebylo to příjemné vzpomínání) a zdaleka nejvtipnější je, když se Chris Pine snaží seznamovat s "budoucností", tedy s rokem 1984. Ale opět je to jen pár krátkých minut humoru a nejlepší vtipy jste viděli v traileru.

Což mi připomíná, že mi uniká, proč se vlastně film odehrává v roce 1984. Úplně stejně by se mohl odehrávat v roce 1964 nebo v roce 2004 a téměř na nic v něm by to nemělo vliv. Kromě toho jsou filmové reálie roku 1984 značně nepřesvědčivé, oblečení a makeup neodpovídají tehdejší době a v detailním záběru z obchoďáku je vidět jak teenageři hrají automaty "Operation Wolf" (z roku 1987) a "Rampage" (z roku 1986).

Jako jediný (ale opravdu jediný) pozitivní aspekt ve srovnání s předchozím filmem bych uvedl hudbu Hanse Zimmera, která tepe o trochu zajímavěji než tepal před třemi lety Rupert Gregson-Williams. I v hudbě ale dojde k jednomu velkému WTF, když v ústřední "létací" scéně zazní tatáž hudba, která byla v klíčové "spalující" scéně Boyleova Sunshine. A o pár let později v Kick-Ass. A není to nějaká nepřiznaná inspirace, je to přesně tatáž skladba a je uvedena v závěrečných titulcích.

Dívat se na WW84 pro mě byl hrozný zážitek. Byl jsem v pokušení dát mu hodnocení 10%, ale ještě jsem neviděl celé African Kung Fu Nazis - na což se docela těším.