Recenze: Rodina na baterky [The Mitchells vs. the Machines] - 80%

Mitchellovi jsou docela normální rodina: Táta, máma, dospívající dcera Katie, ještě nedospívající syn Aaron a šilhavý mops Monchi. Mitchellovi nejsou chudí a nemají COVID. Mají jen klasický problém neporozumění mezi dcerou a tátou. Táta je oldschool a nejraději by žil ve srubu v lese. Zbytek rodiny je "connected" (což byl původní název filmu) a non-stop používá výrobky Apple. Aby táta problémy vyřešil, rozhodne se vzít rodinu na road trip ve starém autě. Shodou okolností zrovna v době, kdy se Apple asistent Siri vzbouří a vyvolá robotickou apokalypsu. (Ve filmu se samozřejmě nevyskytují jména "Apple" a "Siri", ale záměr je jasný.)

Tento film (natočený původně pro kina a pak prodaný Netflixu) režírovali dva víceméně neznámí lidé, ale produkovali ho Phil Lord a Chris Miller, což je to, na čem záleží, protože Rodina na baterky má podobnou šílenou energii jako jejich Zataženo, občas trakaře, Lego Movie nebo Spider-Man: Paralelní světy. A platí pro ni většina toho pozitivního, co jsem napsal o předcházejících filmech Lorda a Millera.

Opět platí, že film je strašlivě audiovizuálně nadupaný. Ovšem nadupaný stylem, který mi nepřipadal otravný, ale naopak jsem si chtěl některé pasáže pustit okamžitě znovu a pečlivěji analyzovat vtipné detaily.

Opět platí, že ve filmu jsou vtipné hlášky, vtipné popkulturní odkazy a vtipně použité songy (včetně "Nyan Cat" nebo "Dragostea Din Tei") i hudba Marka Mothersbaugha. Ne, opravdu: Kdy naposled jste viděli komedii s citovatelnou hláškou, kterou si hodláte zapamatovat? Například "Dog - pig - dog - pig - loaf of bread - SYSTEM ERROR" nebo "Let the dark harvest begin!"

Opět platí, že mezi vší tou šíleností Lord a Miller dokáží zpomalit a trochu nás dojmout, aniž by to působilo dementně nebo vypočítavě (i když to samozřejmě je pečlivě vypočítané).

Opět platí, že film bojuje proti fobiím a předsudkům tím, že matka není běloška a dcera je pravděpodobně lesba, ale není na tom nic divného, nikdo na to výslovně neupozorňuje a nikdo se nad tím ani na sekundu nepozastavuje. Prostě je to normální.

A opět platí, že film má svůj "look", který je značně originální a nepodobný ničemu jinému. Nejen to, jak každé políčko vypadá, ale také styl animace, kdy každá postava má svou unikátní řeč těla.

Jediný potenciální problém tkví v tom, že film má skoro dvě hodiny a nešlape tak úplně hladce jako předchozí filmy Lorda a Millera. Ale pořád je to výborný zážitek, u kterého jsem se smál více než u čehokoliv jiného za posledních pár měsíců (možná let).

On totiž není problém v tom, že většina filmů je o tomtéž, ale v tom, že většina filmařů nedokáže to "totéž" natočit dostatečně originálně.