Recenze: Hans Zimmer & Friends: Diamond in the Desert - 80 %

Ať si o jeho skladatelských kvalitách myslíte cokoliv, Hans Zimmer je dnes pravděpodobně nejslavnějším a nejlépe placeným skladatelem filmové hudby. A je jedním z hybatelů změny filmové hudby jako takové, od symfonických kompozic minulých desetiletí k elektronické / rockové jednoduchosti současnosti. Více jsem o této změně vyplodil zde a jsem na to pyšný.

Ale zpět k Zimmerovi.

Tento film (který bude uveden 19.3. v našich kinech, ale ne v mnoha) je záznamem jeho nedávného koncertu v Dubaji, ale jde o mnohem víc, než jen o záznam koncertu.

Především, Zimmerovy koncerty vždycky byly velká podívaná a ani v tomto případě tomu není jinak.

Znamená to mimo jiné, že všichni hudebníci mají pečlivě sladěné oblečení a líčení, v sále je spousta reflektorů, laserů, video mappingu a všeho možného. Navíc jsou do filmu v postprodukci přidány různé bonusové vizuální efekty, které podle všeho diváci v Dubaji neviděli, například hejna neropýrů při hudbě z Temného rytíře. Kamery, které to všechno zaznamenávají, mají vskutku divoké pohyby a střihač byl občas tak epileptický, že je obtížné identifikovat, co se právě na plátně na půl sekundy objevilo. A při některých skladbách se dokonce přeneseme úplně jinam a hudebníci při nich hrají v poušti, v opulentním sále nebo na přistávací ploše u vrcholku luxusního hotelu (vždy bez diváků). Efektněji to natočit a sestříhat nešlo.

Hudba zabírá přibližně dvě hodiny z dvouapůlhodinového filmu a zbytek představují rozhovory Zimmera s jeho spolupracovníky a přáteli. Ty mají pochopitelně různou úroveň zajímavosti a je těžko ospravedlnitelné, proč by měl divák několik minut poslouchat Zendayu, rozplývající se nad tím, jak vyrůstala na Zimmerově hudbě. U jiných rozhovorů naopak je zapotřebí, abyste poměrně dobře Zimmerovu hudbu znali, jinak vám unikne, o čem se právě mluví.

Skladby, které ve filmu uslyšíme, mají všechny nové velkolepé instrumentace, pravděpodobně i proto, aby se sóloví hudebníci mohli více vyřádit. Hudebníci jsou špičkoví a dávají do svého přednesu všechno a ještě víc, což mi přišlo až nechtěně vtipné, protože jejich totální zápal místy neodpovídal extrémně jednoduchému partu, který v tu chvíli hráli. Vrchol pro mě v tomto ohledu představovala suita z Temného rytíře, při které Zimmer stojí u obrovského modulárního syntezátoru, tváří se zadumaně a čas od času otočí nějakým knoflíkem.

To ale k Zimmerově hudbě tak nějak patří. Není to symfonický koncert, je to rocková elektronická show, ve které jsou občas i klasičtí hudebníci. Asi jako když navštívíte koncert "Metallica, featuring London Symphony Orchestra". A nic z toho nemyslím jako kritiku, jen jako co nejexaktnější popis toho, co vás čeká.

V jednom z rozhovorů Zimmer vysvětlí, že svou hudbu bere jako "mechanismus", u kterého musí pro každý film především vymyslet, jaký "sound" a "feeling" bude z plátna znít, přičemž konkrétní noty a melodie nejsou až tak důležité. To je důvod, proč bych na Zimmerův koncert pravděpodobně nešel. Pokud byste na něj vy šli, tento film je pro vás naprostou nutností a dodá vám plně srovnatelný (a možná i lepší) zážitek za zlomek ceny koncertní vstupenky a letenky do Dubaje.